Minulou neděli jsme se s holkami vypravily na další z řady zimních halových tréninků do Sviadnova. V předpovědích počasí mě sice trochu strašily nízké teploty, ale několik akcí v těchto mrazivých teplotách jsme už zažily, tak co. Komplikace - jak se brzy ukázalo - velice závažná , se objevila hned na začátku cesty. Jelikož jsem tentokrát jela bez Elis, vyvstal problém s dopravou. ( Stále odkládám ten okamžik, kdy sednu za volant sama- bez "kibiců" a pojedu...ale na jaře jistě přijde ) Domluvila jsem se tedy s Luckou a Petrem Dostálovými, že mě přiberou do auta. Sraz jsme měli na smyčce tramvají. Tam mě dovezl hodný táta. Komplikace se blíží....Den s Annie bez klece a tedy možnosti ji "odložit" jsem si nedovedla představit. Jenže když se tato veledůležitá věc začala ládovat k Dostálům do auta, s hrůzou jsem zjistila, že Dostálovic nóbl fáro ji odmítá  pojmout do svých útrob. Hrůza a děs v očích. Tátova nabídka odvézt Andulku domů (" Bez klece tam s ní nevydržíš..." ) a můj vnitřní boj...trénovat a nechat se celý den otravovat Annie nebo si vklidu potrénovat jen s Barunkou a uchovat si relativní duševní zdraví. Touha  si zatrénovat zvítězila. Naládovaly jsme se tedy všechny tři i s batohem na zhruba 60 cm přiděleného prostoru v autě a jelo se.

  Své rozhodnutí jsem později proklínala, sobě nadávala do kreténů, blbců, debilů a nevím čeho ještě, protože být s Anninou celý den bez možnosti ji někde odložit, uzavřít, uzamknout....zbavit se jí aspoň na okamžik...to bylo tedy vážně "MASO". Než se nanosily překážky, moje hnědé torpédo spokojeně poletovalo po hale a navazovalo psí i lidské kontakty. Bláhově jsem se obávala, že nepřetržitými sprinty ztratí spoustu energie, která jí pak bude chybět u cvičení. Obavy se ukázaly více než liché. Zapnutím na vodítko se v Ann teprve ta pravá psí energie probudila. Jak na potvoru jsem nechala tentokrát stahovačku doma a nasadila jí už doma slušivý červený obojek - ať je frajerka. Další osudová chyba. Kdyby měla Andula aspoň škrťák, možná by to maličko omezilo její možnosti mě neustále vytáčet. Vmžiku totiž pochopila, že stačí jeden šikovný couvací pohyb, pak nepatrně pootočit hlavou ( vy, kdož jste ve svém dětském věku bojovali s vytahováním proslulého "ježka z klece" si Anduliny manévry dovedete dobře představit...) a svoboda pro kelpii je tu ! Takže jsem darebáka neměla nejen kam zavřít, ale rázem byla anulována i možnost ji kdekoliv přivázat. Dokonce i když jsem vodítko jen tak držela, bez ustání couvala, natáčela hlavu a vytáčela svou paničku k nepříčetnosti. Dopoledne nás trénovalo opravdu hodně. Místo abych mohla neposluchu co nejvíce zaměstnat na parkuru, převážnou většinu času jsem jen čekala, až na nás přijde řada. Pravda, čekali i ostatní, ale tak nějak...důstojněji. Seděli na židličkách vedle klece se svým psím miláčkem a krátili si čas družným hovorem s ostatními, svačili nebo bloumali halou a zastavovali se na kus řeči. Já bojovala s Andulou. Ale kdyby jen to...ona " na volno" ani celkem nikam neutíkala. Poslechla na přivolání, nepletla se na parkuru...cílem jejích vprav po hale byly batohy a tašky zúčastněných psovodů. V každém tomto zavazadle se stoprocentně ukrýval nějaký moc dobrý dlabanec, protože mnozí z nás zůstávali v hale celý den a tak zásoby k přežití byly dostatečné. Annie neomylným šňupákem prověřovala jednu tašku za druhou a já jen běhala, řvala nebo jí fyzicky páčila hlavu ze zavazadel.To v případě, že na něco skutečně narazila a bylo to silnější než návyk přivolání. A to bylo docela často. V jednom případě se jí dokonce opravdu podařilo ukořistit pár kousků výtečné ořechové bábovky z igelitky Efky Svobodové. Tedy ani se nedivím, že po ní šla - ta opravdu byla !!! Ale ta ostuda ! Mohla bych ještě uvést mnoho příkladů o tom, jak mi bylo těžce bez klece, ale Andula tu už teď škytá....nechám něco zase napříště :-). Co se tréninku týče, Annie docela šlapala, stejně jako Barunka, takže jsem se vrátila velmi unavená, promrzlá, ale vlastně...spokojená.

Jak holky běhaly, najdete ve videích.