Zážitek, o kterém se právě chystám napsat, není z těch veselých. Dokonce jsem váhala, jestli se do něj vůbec pustit, ale nakonec jsem si řekla, že i takové zážitky mají v životě své místo a možná se staly z nějakého, mi zatím tedy neznámého, důvodu. Tak předem upozorňuji čtenáře, kteří mi píší, že jim mé stránky zlepšují náladu ( a  mně zase ty jejich pochvaly...moc si jich vážím :-) ), že dnes to ke zlepšení nálady nebude. Spíš naopak. Takže slabší nátury nechť zde čtení ukončí a přeskočí na jiný- optimističtější- článek.

   Začátkem týdne jsme se vypravily na vycházku spolu s Eliškou, Nyx, konečně taky po dlouhé době Kess a samozřejmě s Anďou. Po vydatných deštích bylo v lese docela mokro, proto jsme raději volily prochajdu po velmi málo frekventované lesní cestě. Holky si vesele pobíhaly, my s Eliškou řešily psí tématiku. Pohodička. Najednou se můj pohled stočil do příkopku, vedoucímu vedle cesty . Jako by mě cosi nutilo se tam podívat. Zamžourala tam na mě dvě očka. Velká, smutná.... Ležel tam srnec. Byl asi hodně unavený, vyčerpaný, působil odevzdaně. Tím naše vycházka skončila. Srnec byl poraněný a jistě měl bolesti. Bylo třeba jednat. Zůstala jsem u něj zatímco Eliška běžela domů zavést psy a zatelefonovat pro pomoc. Čekání mi připadalo nekonečné. Mluvila jsem na srnečka, vypadal klidně, ale v očích se mu zrcadlil strach. Zdálo se mi, jak by na mě hleděl s nějakou nadějí, že mu snad pomůžu. Zbaběle jsem klopila zrak, cítila jsem takovou bezmoc....! Zhruba po hodině se dostavil myslivec. Starší pán, hořekující nad tím, že už ráno byl likvidovat autem sraženou srnu a teď musí zase tohle....Obhlídl srnečka a ten v úmyslu utéct se snažil postavit, ale jeho zadní nohy byly nepoužitelné. Znovu a znovu upadal, až zůstal ležet a ten svůj  plachý pohled upřel na mě. Nikomu bych to nepřála. To už se mi kutálely slzy po tváři. Myslivec, který do té doby lamentoval, že to není jeho revír, co on s tím, neustále telefonoval, do telefonu si stěžoval na tu svou ranní srnu atd....najednou se v lamentování zastavil a snad pochopil, že zatímco on řeší sebe , svůj čas a své starosti, v příkopce tu leží trpící zvíře a je odkázáno na pomoc nás- lidí. Zkrátím to. Ještě teď mi popisování těchto událostí působí velmi nepříjemné emocionální vzpomínky. Na místo se dostavil další myslivec a  spolu s tím " ulamentovaným" srnečkovi trápení ukončili. Nožem. To už jsem ale byla na cestě domů. Slyšela jsem ten příšerný srnečkův řev, který mám dodnes v uších ( a asi tam i navždy zůstane) a pro slzy jsem neviděla na cestu....

                                     To je to místo......:-(