Nyxinčátka i Agátčátka se mají čile k světu. Přehršel zvířecích dětiček si vychutnáváme plnými doušky. Nyxinčátka identifikujeme dle barev ( přidělených rozlišovací gumičkou hned po narození). Zelený je velký čipera. Hlavně aby měl plný "břuch". Platí- li známé..."Jak k jídlu, tak k dílu", bude z něj borderka- velký pracant. Aktivně si to špacíruje po porodnici a jen narazí na mámu, už se jí nepustí. Modrý je umírněnější a také si drží štíhlejší linii. Oba kluci mají očička teprve na polovině cesty k otevření :-D. Zato jejich sestřičky už koulí očima skoro 3 dny. Jako první na nás mrkla žlutá...moje favoritka. Moudře ( a modře :-), kouká na svět, začíná si hrát se sourozenci a dnes se setkala se svým prvním piškotem v životě :-). Zaujal ji. Růžovka je velká krasavice. To její pálení je prostě nádherné. Ona to asi ví, protože se chová, jako pravá dáma. Mimina zatím slyší kolem sebe jen pomlaskávání, tleskání a ťuťlání. Už brzy však dostanou svá jména. Ta už také mají svými budoucími páníčky vybraná....

    Osobně o sobě nemohu prohlásit, že bych měla nějakou zvláštní paměť na jména. Přesto mi jich několik uvízlo v paměti docela dobře. Třeba soudružka učitelka Steierová- má třídní v 1. třídě. Na tu vzpomínám v souvislosti mého vztahu k pivu. Kdysi v mé 1. třídě pronesla památnou větu, že kdo pije pivo, bude hloupý. Tehdy jsem si nadávala dohromady 1+1 ( i když i to už jsem v 1. třídě taky mohla..) a nedomýšlela si souvislosti- totiž že hloupá by musela být tříčtvrtina národa. Soudružčina věta se mi stala svatou a pivní láhvi jsem se vyhýbala velikánským obloukem. Přinejmenším tak dlouho, než jsem pochopila, že mí rodičové dávají ten slavný soudružčin výrok a mé následné přesvědčení " k lepšímu" ve společnosti svých známých.

  S. učitelku Steierovou si pamatuji naprosto živě ještě v jedné situaci. Kterak nám, capartům, dramaticky předváděla zastřelení Miloše Sýkory- statečného českého vojáka, jenž nasadil svůj mladý život v záchraně ostravského mostu, přes který měly projet do města tanky Rudé armády. Byla to umělecky hodnotná herecká etuda- když totiž s. učitelka v roli Miloše Sýkory přestřihla dráty výbušnin a zachránila tímto veledůležitý most před zničením, ozvala se imaginární palba a soudružka se dramaticky chytila za hruď. S více než přesvědčivým výrazem ve tváři poklesávala v kolenou až téměř k zemi. Ani jsme nedutali...tak jsme byli vtaženi do děje. Snad jsme slyšeli i ty svištící kulky kolem uší. Dlouhá léta jsem pak, procházejíc kolem památníku onoho hrdiny viděla zdařilý výstup naší soudružky a její tvář mi "vyskakovala" před očima místo té kamenné na soše. Zážitek s názornou výukou se mi vryl do paměti natolik, že dodnes mám jistý komplex  z toho, že výuka v mém podání nedosahuje ani zdaleka takových kvalit, jako ta její.

  Se školním prostředím mám spojena i jiná jména. S uznáním vzhlížím např. ke kolegovi Stojebovi, jenž si své jméno hrdě ( a hrdinně) nesl i před neobádanými puberťáky 2. stupně, což nebylo vůbec jednoduché. Ale i někteří žáci své jméno zrovna nevyhráli v loterii. Mít ve třídě Cicákovou a Luljakovou, máte zaděláno na celoroční řešení typu..."on se mi posmívá"..."on mi říká"...atd. A jak chcete situaci řešit, když Vás samotné napadá spousta asociací rozhodně ne neúsměvných.

  Když má mladší dcera nastupovala na osmileté gymnázium, předcházela tomu nástupu schůzka rodičů nastupujících žáků s ředitelem školy...mimochodem sympatického jména Chmela. Pan ředitel nás upozorňoval, jaká úskalí může vstup do této náročné školy dětem způsobit, já však věnovala pozornost něčemu jinému. Kolující seznam nastupujících žáků totiž obsahoval jména budoucích spolužáků mé dcery. Místo toho, abych si dělala už předem starost, jak to mé dítě na tom gymplu všechno zvládne, bavila jsem se ( samozřejmě nenápadně) nad jmény v seznamu. Ze schůzky jsem si pak krom nepodstatných informací odnášela i poznatek, že mezi spolužáky mé dcery bude jakýsi " Flaška, Pivovar a Chmelová". Přímo vybraná společnost. O dceru jsem okamžitě přestala mít i ty nejmenší starost. Je snad osud, že spolužák Flaška projevil k naší dceři v prváku své sympatie a Chmelová byla celých 8 let naší dceři nejlepší kamarádkou. Bohužel "Pivovar" možná neobstál v konkurenci těch úspěšnějších a nenastoupil :-(.

  Napadá mě ještě spousta jmen, která mi uvízla v paměti, ale to by byl námět na celou knihu. Zastavím se u svého jména, potažmo jmen. Nemohu nevzpomenout na hrdinský počin svého otce. Ten netradičním postupem uzavřením sňatku s mou matkou, přebral její příjmení. Důvody, které ho k tomu vedly, by opět zabraly fůru místa, takže se omezím jen na problém při vyplňování lejstra k získání mého občanského průkazu. Vedle jména matky byla kolonka...rodné příjmení. Vedle jména otce však tento údaj nebyl. Pokud mi paměť slouží, řešili jsme situaci až na vyšších místech...V mé rodině je už ale vše, jak má být. Převzala jsem tradičně manželovo jméno...a zadělala si tak na další problémy. Jak jenjsem se  těšila, že už nikdo nebude komolit mé jméno Jarošková vynecháním "zjemňujícího" K ( tedy Jarošová). Pravda. "K" už opravdu nikdo nevynechával...naopak se všichni rozhodli za ta léta strádání mi ho jaksi pomyslně vrátit, takže ze mě udělali PanáčKovou namísto Panáčové. Ačkoliv jsem ve své podstatě mírný a klidný člověk, nerozčilující se nad zbytečnostmi, v lednu se o mě pokoušela mrtvice. Na agi závodech v Kladně jsem byla nejen Panáčkovou. Mé jméno bylo následně vylepšeno na Paňáčovou a o pár chvil později- dokonce po osobní reklamaci-na Paňácovou. To už se někteří, problematiky znalí, jedinci řehnili na celou halu.

  Miminkům, jejichž jména brzy prozradím, slibuji, že budu říkat absolutně nezkomoleně.