Zamňoukání, které protne noční ticho, nabývá na naléhavosti. Je půl čtvrté ráno. Chilli se vrací ze svých venkovních toulek a má hlad. Obchází postele, poté naznačuje směr, kterým bychom se nejlépe okamžitě měli dát, abychom dorazili do kuchyně. Hlasitě nás vyzývá "k činu".
   Před lety by táta narušení svého spánku nevybíravě komentoval a snad by přidal i hod bačkorou na  cíl. S  věkem se však člověk mění. Naštěstí pro mňoukalku příznivým směrem. Žádné hartusení, žádná agrese...spíše naopak. "Tak už jsi doma, ty naše tulačko!" vítáme ji polohlasně. Jedna ze dvou ležících postav se zvedne z postele, aby hladovou Chilli oblažila plnou miskou kočičího dlabance. Odměnou je nám spokojené hlasité předení a typicky kočičí lísání. Po snídani jde Chilli ven. Páníčci jsou jí až do doby dalšího krmení "šumák".
        Dalo by se říct, že jsme tomuto soužití s kočkou přivykli a dokázali vstřebat všechny ty odlišnosti od života se psem. Existuje však jedno velké úskalí, jež nám brání milovat to zvíře "naplno". Věc tak přirozená, přesto jen těžce "stravitelná" Naše pacifistické založení se zdráhá akceptovat nemilosrdný lovecký instinkt malého mourovatého predátora. 
     První nehybná myší tělíčka před balkonem jsem skoro obrečela. Byl to první signál, že s naším pacifismem kočka rozhodně nesouhlasí a nehodlá se mu nikterak přizpůsobovat. Tehdy mi blikla kontrolka, jaké že se tu rýsuje dilema. Nechat si vražedné zvíře, naučit se respektovat jeho přirozený pud a s bolavým srdcem odklízet mrtvá tělíčka myší, rejsků, ptáčků...nebo se soužití s nemilosrdnou lovkyní raději vzdát?
    Pokusili jsme se o jistý kompromis. Nenápadně jsme pozorovali koččin pohyb po zahradě s cílem prevence vražedných mordů, připraveni k okamžitému záchrannému zásahu. Tomuto nápadu nelze upřít poměrně vysoké procento úspěšnosti. Prakticky celé odpoledne jsme pobíhali po zahradě a šermujíc rukama vysvětlovali místnímu ptactvu, proč je pobyt na naší zahradě životunebezpečný. 
     Jednou se zásahem "rychlé roty" (rozuměj táty, mámy a dcery) podařilo obklíčit Chilli s opeřencem v tlamě, využít momentu překvapení a docílit osvobození vyděšené ptačí oběti. Zachráněný drozd  už na naši zahrádku patrně nikdy ani nepáchne. 
    Taktiku hlídání, plašení a rychlých zásahů však nelze praktikovat neustále, proto už druhý den, dříve než "hlídka" nastoupila do služby, ležel před schody zamordovaný hraboš a u rybízového keře jsme objevili markantní stopy zápasu kočky s opeřencem. 
    My, kteří "myší partu" nastěhovanou do baráku odchytáváme do humánních pastiček a vypouštíme na svobodu....My, kteří k vraždě dotěrného hmyzu sáhnou teprve  až vyčerpají všechny možnosti klidného vyjednávání (prosím tě, vyleť, ukážu ti kudy...pojď, já tě vynesu ven a běž si po svých...) Ti stejní "my" živíme nyní  sadistického vraha a dokonce mu projevujeme svou přízeň, přestože morduje a likviduje vše, co se jen hýbe. Říká se tomu ústup u pacifistických pozic či respekt k přirozenému plynutí přírodních procesů...?
   

   Ať tak či tak, tohle ti, Chilli, nikdy úplně neodpustíme.

                                                      Chilli trénuje na myším trenažéru