Jaroslav ježek a červíci Pepíci
Už třetí týden vedou mé skoro první ranní kroky (ty první vedou k dóze s piškoty za doprovodu chlupatých bodyguardů) po schodišti dolů. Z garážových prostor ke krbu ( na svou "denní pozici") přivážím velkou klec zakrytou prostěradlem. Vypadá jako tajemná bedna kouzelníka Pokustóna. Už cestou do ní nakukuji. Objektem mého zájmu není nic jiného než naše malé bodlinaté nadělení Jaroslav ježek. Většinou si to už šramotí po kleci a vyhlíží, co že mu bude předloženo jako ranní menu. V prvních dnech působil Jarda jako vděčný strávník za vše, co se v misce objevilo. Chroustal maso i těstoviny, piškot i tvrdý chleba. Postupně, když ukojil svůj největší hlad, stouplo mu sebevědomí a také se z něj stal gurmán. Hned tak něco do té své ježčí tlamky nenasouká. Nepohrdne hlavně syrovými drůbežími žaludky či srdíčky, vařenými drůbežími krky ( pochopitelně obranými do nemenších detailů) a masovými konzervami značky Kitekat určenými pro kočky. Konzerva značky Pedigree mu nejde pod fousy, stejně jako játra, jež byla na jistých ježčích stránkách uváděna jako největší ježčí pochoutka. Ohrnuje nos už i nad piškotem a těstoviny demonstrativně rozmetává (zmetek!) po všech koutech své "Bastily" (bastard!)..."to vám žrát nebudu!!!"
Jelikož cítím za ježoura velkou zodpovědnost a hodlám jej v dubnu předat přírodě ve fešáckém stavu - tedy ve výborné kondici i dobrém psychickém rozpoložení, přemýšlela jsem usilovně, čím mu jídelníček zpestřit. Inspirovala jsem se tedy na netu. Na jednom videu jistý ježek chroustal moučné červy s takovým apetitem, že se mu až dělaly boule za ušima. " To musí můj Jarouš mít,"pomyslela jsem si a požádala dceru, aby mi z města přivezla jejich menší dávku. "Menší dávka" čítala cirka přes tisíc zmítajících se jedinců. Ti se v dóze vlnili jak havajské tanečnice, netušíc blížící se konec svého červího osudu. Dcera mi pohrdavě sdělila, jaký jsem kruťas, když tyto nebohé živočichy v teprve ranném životním rozpuku hodlám naservírovat tomu svému pichlavému predátorovi. Běžně přemýšlím velmi podobně, leč tentokrát byla snaha o dobré nakrmení Jaroslava silnější a já se rozhodla dokonce přihlížet očekávanému masakru. Naložila jsem dvě lžičky s červíčky do nerezové mističky :-D.. Vrtěli se tam neposedně...Dřepím u klece a očekávám dramatický predátorův útok, avšak Jarouš nic. Žádný lovecký instinkt-naopak- bohorovný klid a v šibalských očkách otázka: " Nějaký dressing by k nim nebyl?" A protože nebyl, ukázal se Jaroušek jako lidu...pardon- "červomil" a ani se jich nedotkl. Byla jsem trochu zklamaná, že můj nápad se u ježka nesetkal s nadšením, ale utěšovala jsem se, že třeba až se sešeří...dá si večeři :-D. Odešla jsem, aby měl klid. Jenomže červíčci se v misce pěkně "rozcvičili" a rozhodli se prozkoumat přilehlé prostory, nenajdou-li zde nějakou tu mouku, jež by se jim v pozdějším stádiu náramně "šikla" :-) Naštěstí místnost s krbem neslouží jako spižírna. Do té by se museli vyplazit po mnoha schodech. Přesto jistá výhoda z ježčího nechutenství pro ně plynula. Byli živí a svobodní. "Bastila" šířkou svých mříží nedokázala kluky červíčkovské zadržet, a tak když jsem k večeru přišla Jarouše zkontrolovat, uviděla jsem, že je miska prázdná. Počáteční radost se však v následujícím momentu změnila ve zděšení. Jarda nebyl nažraný. Stál v rohu klece a mával červíčkům bílým šátkem, přičemž jim přál šťastný moučný osud.
Ještě po dvou dnech od naservírování "červího guláše" nacházím žížalky v různé vzdálenosti od klece na dlažbě. Musím doufat, že stihnu posbírat všechny do té doby než nadejde čas, kdy změní svou podobu na podobu brouka. Přítomnost brouků v baráku by asi táta hodně špatně trávil :-(
A ty, fifravý Jaroušku, budeš muset vystačit s konzervou a drůbežími žaludky, neboť podobný experimnent se zpestřováním jídelníčku rozhodně nehodlám opakovat :-).
