Většina mých nocí je bezesná. Bohužel patřím k těm, kdož někdy ani za celou noc nenajdou tu správnou polohu pro krk, v noci se budí se ztuhlou krční páteří a ráno skučí při sebemenším pohybu ( v lepším případě ) nebo taky žádné pohyby bolestí nevykonávají ( v případě horším). Čas od času se mi ale noc vyvede. Užiju si ji, někdy mám dokonce i sny. Dnes jsem se vzbudila celkem vyplašená. Sen se podobal hororu. Ono nestačilo, že mě v noci vzbudila těsně po usnutí hlasitá SMS ( ignorovala jsem ji s tím, že zítra je taky den), podruhé táta, jak zjišťoval, co mi to na telefonu tak bliká... potřetí Annie, že chce čurat, k ránu pak další SMS- tátova- daleko hlasitější než ta moje, pak opět táta, protože nadával na jejího odesílatele a čekal, že se asi připojím. Já měla jedinou starost...rychle usnout. Pokud se mi to totiž nepovede hned, hrozí brejlení do noci. Ale to prostě nestačilo. Jako třešnička na dortu se těsně nad ránem dostavil ještě hororový sen. Nebyl dlouhý. Odehrával se u nás doma. Pokojný chod domácnosti narušilo hlasité zuřivé zaštěknutí a kraťoučký boj šelem. Nic tak neobvyklého, jen to tentokrát znělo nějak více zlověstně.Trvalo to ne víc než 2-3 sekundy a pak  ticho. Utíkala jsem po schodech dolů a první, co vidím, je krev. Do toho zahlédnu zrzavé chlupy naší Barči. Vím, že je dole ještě borderka Nyx. S každým sestoupeným schodem se mi rozšiřuje obzor hororové scény. Už vidím Nyxinčinu packu, čekám, že o schod níž zahlédnu i její tělo, ale omyl. Packa je až po kloub odkousnutá od těla, Nyx ( nezmar jako každá borderka) s aportkem v tlamě vesele pobíhá po třech a nabízí jej k přetahování. Rázem se pomyslně hroutí její závodní kariéra, rozplývá se vidina dalších pohárů a medailí, přistihuji se, že se cynicky bojím toho, že Elis bude chtít dalšího psa. Naštěstí přišlo ráno. Hororové sny jsou mi zřejmě souzeny. Seděl by slogan: " Když sen, tak hororový....! " V prvních letech mého pedagogického působení se mi zdál taky jeden. Rozrušil mne tak, že jsem pak dokonce přehodnocovala rozhodnutí vydat se právě na tuto profesní dráhu. Učila jsem tehdy asi 3. rokem . Vyfásla jsem třeťáky s několika pěknými "dárečky". Dnes, po dlouhých letech praxe, jsem už " nad věcí" a hned tak mě něco nerozháže. Tehdy jsem ale byla ve fázi seznamování se s nervově zátěžovým prostředím vyučovacího procesu. Dominik ( zajímavé, že v celé mé dosavadní praxi bylo toto jméno vždy synonymem lumpáren a výlupkovitosti ) byl týpek, s kterým jsem po celý rok bojovala. Pil mi krev neskutečným způsobem. V květnu jsem pak měla zajímavý sen. V něm dostaly průchod po celý rok nadměrně zatěžované nervy. Dominik zase něco vymamlasil. Přistoupila jsem k němu a chytla ho za ucho. Šroubovitým pohybem jsem ucho natočila a najednou cítím, jak ucho povolilo a zůstalo v mé trestající ruce. Dominik se tvářil, že si ničeho nevšiml- jeho schopnost prudit šla zřejmě ruku v ruce se zvýšenou odolností vůči všem trestům včetně těch likvidačních. Jako reakce se ve mně okamžitě odehrálo video soudní síně, vězeňské cely, viděla jsem vnitřním zrakem kýčovitý obraz smutných očí mých opuštěných malých dětí. Rychle jsem hledala způsob, jak zahladit stopy a našla jsem jej v podobě lepidla HERKULES. To jsem natitlala na odtržené Dominikovo ucho a přitlačila. Snad to rodiče nepoznají......

   Jindy zase pod vlivem školního kola Talentmánie jsem snila také zajímavý sen. Se svou třídou jsem tehdy secvičovala vystoupení s názvem " Hadí muž a jeho harém" ZDE. Zkoušeli jsme každý den několikrát. Důsledkem všech těch nácviků se mi v hlavě všechno promíchalo a v noci se mi pak zdálo, že jsme se s Hadím mužem probojovali až do celostátního finále. To se odehrávalo v našem domě. V koupelně jsem potkala pana Krause, který mě ujistil, že ho náš výkon zaujal a máme rozhodně šance. Dětičky se už připravovaly a posléze vystoupily v našem obýváku před odbornou porotou. Hýbaly se úplně jinak než jsme nacvičovali, vypadalo to úděsně. Přesto po skončení vystoupení pak Kraus povstal, tleskal a volal hlasitě : BRAVÓÓÓ !! "

   Já zas volám : " POMÓÓÓC !!!!!" Ať už jsou prázdniny !!!!!!