Ve snaze dopřát pasteveckému psu potěšení z jeho mateřské disciplíny, naládovala jsem Ann už před dvěma lety do košáru ke kudrnatým tvorům. Hleděla na ně tehdy naprosto lhostejně, jediné, co ji zajímalo, byly ty znamenité ovčí koblížky, kterých bylo všude v okolí dost a dost. Přesvědčena o tom, že moje kelpinka  pást nikdy nehodlá, netlačila jsem dále na pilu a smířila se s tím. Poslední dobou jsem si však začala klást podvědomou otázku, zda jsem pro nastartování Anninčiny pasácké kariéry udělala opravdu vše potřebné. Výsledkem pochyb byla cesta na vsetínské pastviny s partou stejných nadšenců.

  Den výletu za ovcemi se rozhodl být zapsán do tabulek historických teplotních rekordů. Obloha se od rána tvářila, že neví, co je mrak. Předpovědi lhaly, když upozorňovaly kardiaky a lidi s nemocným dýchacím aparátem na horka okolo 30 stupňů. Bylo to mnohem horší. První úskalí akce se vyvrbilo takřka okamžitě. Se stanem, spacákem, batohem a psem jsem byla nucena šlapat pěšky na asi kilometr vzdálenou tramvajovou zastávku. Proklínat své uhozené nápady jsem začala už po několika desítkách metrů, kdy se mi ucho od stanového obalu bolestivě zařezávalo do holého ramene. Jak šašour jsem překonala úsek zhruba 150ti metrů vedoucí po dosti frekventované silnici. Auta s překvapenými řidiči za volanty mě výraznými oblouky objížděla. Příruční taška se spacákem mi při manipulaci s tím vším nákladem těžkla v ruce a pomalu rozedírala koleno, na něž při chůzi rytmicky dopadala. Pot mi stékal čůrky úplně po celém těle. Annie vykračovala odevzdaně vedle nohy. Už v tuto chvíli byla akce "pasení" skutečným zážitkem. Přestup z tramvaje do Verčina auta k jejím pejskům proběhl na smyčce  bez větších komplikací, nepočítám- li ovšem své místo mezi Ann a koliákem Ernym. Mezi těmi dvěma jsem zaujala důležitý post přísného policisty na celou dobu jízdy.Ann v malém prostoru stala se nedůtklivou ke každému náznaku kontaktu s Ernym. Ten ale potěšen " dámskou" návštěvou na zadním sedadle k fyzickému kontaktu očividně směřoval. Bojovala jsem s statným, bohatě osrstěným tělem přetlačujíc jej na levé sedadlo, současně jsem odrážela výboje netykavky Ann, kterou jsem se snažila zatlačit vpravo. Možná horkem, možná silou mé osobnosti :-D tato situace netrvala zase až tak dlouho. I oba aktéři nakonec usoudili, že výdej fyzických sil v tomto úmorném vedru je více na škodu, než-li k užitku. Uklidnili se. Následovala asi 90ti minutová klidová cesta. Do auta nám ještě přibyla pasačka Renča s šeltinkou Lili a byli jsem pro tuto chvíli komplet.

    Další praštěný nápad se vylíhl v mé a Verčině hlavě při nákupu nějakého toho dlabance na gril. Nákup se  záhy zvrhl ve výkup Suprmarketu. Zvlášť pečlivě jsme vyplenilyregál se slaným křupáním. Přibrala jsem rovněž dvě velké láhve čisté pramenité vody, jelikož jsem usoudila, že hmotnost a počet mých zavazadel jeostudně  nedostačující. V té chvíli jsem netušila, že vřesinský  kilák k tramvajibyl jen slabým odvarem toho, co teprve mělo přijít...

   Když jsme dorazili na místo, kolem nás lesy a před námi kopec. I bez zátěže by bylo jeho vyšlapání obdivuhodným výkonem, s plnou polní to však byl výkon doslova " nadlidský". Igelitkou z Alberta jsem si chytře obsadila i druhou ruku, která byla dosud určena pro vodítko s neposednou Annie. To jsem si tedy připnula k pasu. Lituji velice, že mě v této chvíli nikdo nevyfotil. Fotografie by se dozajista stala předmětem pobavení širokého okolí.

     Úsek výstupu na Mount Everest ( jak jsem si tuto část výpravy pracovně nazvala) nebyl dlouhý, zato značně náročný. Po táboře další prověrka mé fyzičky. Konečně jsme byli u cíle, což jsem poznala i podle zvuku cinkání ovčích zvonců, leč vlněné kudrnáče jsem nikde neviděla. Sotva jsme se " vyfuněli" a doplnili tekutiny, dorazil statný chlopek v obležení 5ti hyperaktivních, avšak ukázkově ovladatelných borderek. moje "spolupasačky" Verča, Renča a Anička ho znaly, stejně jako další postup. Já jen zírala. Děvčata se střídala ve vedení ovčího stáda, šikovně ovládala své psy. Patřil jim můj obdiv za šikovnost. Pozorně jsem poslouchala připomínky vrchního bači Petra. Ten každého  baču- začátečníka pokaždé důkladně zhodnotil. To bylo super. Každý okamžitě věděl, na čem je. Co zlepšit, co odbourat, kde přidat.

   Ann, coby začátečník, šla k ovcím zavřeným v košáru. Přiznám se, že jsem vůbe nepředpokládala Andulčin zájem o jakoukoliv aktivitu kolem ovcí. Proto mě velice mě překvapilo, když bača Petr s naprostou jistotou prohlásil, že to bude dobré. To i přesto, že Annie kudrnáče okázale ignorovala. Uvěřila jsem tedy názoru odborníka. Annie jsem nepřestávala povzbuzovat. Trvalo to asi tak dlouho, až to Annie začalo být trapné, proto si řekla, že to tedy PRO MĚ udělá- ať mám radost. Rozštěkala se. Zprvu lhostejný štěkot však brzy přerostl v zaujatý. Když viděla, že obíháním ovcí převzala velení a situaci si pěkně "ošéfovala", neskutečně ji to povzbudilo. V té chvíli jsem zřetelně zaslechla, jak jí v hlavě " naskočil motor".

   Konec srpna výrazně zkracuje délku dní. Po 20. hodině se začalo rychle šeřit. Dostavily se obavy o kvalitu mých tábornických schopností. Přestože jsem si stavbu stanu doma na zahradě zopakovala, v těchto- šerem ztížených podmínkách stalo  se vybudování  přístřešku daleko obtížnější. Statečně jsem upevňovala tyčky, napínala plachtu a kolíkovala stanový plášť. Pravda, to kolíkování jsem trochu odflákla. Jednak do vyschlé, na beton tvrdé země se kolíkům vůbec nechtělo ( mnohé skončily v novém, zmodenizovaném tvaru), jednak mě teplo ukolébalo natolik, že jsem přestala řešit detaily a spoléhala na to, že jednu noc tak nějak v teplé noci přečkám.

   Následovala velmi romantická chvíle. Anička s Martinem vytáhli " instantní" gril, my ostatní párky a hermelíny. Uprostřed panenské beskydské  přírody, s vše přehlušujícím tichem a tisíci hvězdami nad hlavou, jsme se postarali o své hladové žaludky.Úžasný romantický večer jsem ukončila brzkým odchodem do stanu, kde jsem- zmožena  fyzickými výkony toho dne- okamžitě tvrdě usnula. Ne však na dlouho. Romantice neměl ještě být hned tak  konec. Vzbudil mě vítr. Ten se rodil kdesi v dáli, poté se zlověstně blížil, blížil...až zaútočil pěkně v tempu. Okolo druhé jsem musela ze stanu ven. Vichr se snažil našemu stanu ukrást pofiderně připevněný ( tedy vlastně úmyslně odfláknutě natažený) stanový plášť. Neslušně jsem si spílala za tu fušeřinu, ale nedalo se nic dělat. Nechtěla-li jsem zůstat pod širákem, musela jsem hbitě připevňovat střechu- hlavně tam, kde to bylo nejakutnější. Ze spánku jsem toho proto ani moc neměla. Usnula jsem až nad ránem, ale to už se ozval budík se svým škodolibým vyzváněcím tónem. V 6 hodin začínalo 2. kolo pasení.

   Annie se prohánění po pastvině líbilo, neboť jen co ovce zahlédla, dala se do výrazného štěkotu. To při jejím hlasovém zabarvení a intenzitě znamenalo spolehlivý budíček pro půl Vsetína. Užili jsme si další  zhruba 2 hodiny té úžasné práce. Největší zážitek bude mít Annie zřejmě ze chvíle, kdy na volno puštěné stádo oveček bylo ošéfováno partou borderek a já ji podle Petrových pokynů také vypustila. Aby se, holka, motivovala. Bylo úžasné pozorovat, jak se snaží zapojit do "týmu" a jak se jí to líbí. Vůbec nehodlala skončit a nebýt odlovena, prohání tam ovce ještě teď :-).

   Následovalo balení, úklid a návrat do civilizace.Oproti skvělému zážitku byla úmorná  cesta sestupu z Mount Everestu celkem málo podstatná, stejně jako soudcování kelpii a koliákovi na zadním sedadle cestou domů.

   Akce byla jednoznačně " balzámem na duši " pro přecivilizovaného človíčka. Děkuji Verči, že mě zbantovala a děkuji také spolupasačkám Renči a Aničce (a Martinovi) za milou společnost.

A ZDE důkazní materiál, jak to všechno probíhalo, než ten " motor" naskočil :-D