Po devíti měsících soužití s Chilli musím konstatovat, že ač to kočičí stvoření neskonale milujeme, přece jen je mi psí povaha o mnoho bližší. Zatím co pes je doslova "srdce na dlani", kočka jen tak nějaké ty emoce neprojeví.  

   Coby kotě byla roztomile hravá a mazlivá. Takřka tři měsíce přicházela mňoukalka každé ráno k nekonečnému mazlení. Požitkářsky se protahovala, a za nepřetržitého předení nabízela k drbání tu bříško, tu tlapky či krk. Neznalí života s kočkou po boku jsme se mylně domnívali, že to takhle zůstane stále.  Jenže ranní mazlení pomalu řídlo, naše výzvy ke hře byly čím dál častěji a okázaleji přehlíženy a také houfně nakoupené kočičí hračky ležely v koutě netknuty. Mezníkem, který nám mňoukalku takto změnil, byla její "ochutnávka svobody". 
    Jen co byla kastrací biologicky připravena, zpestřili jsme jí život  kapkou té svobody. První dny se trochu zdráhala nabídku volnosti přijmout. Posadili jsme ji za balkónové dveře a pozorovali, jak bude taková ochutnávka svobody probíhat. 
       Chilli zprvu dlouho seděla  na nejvyšším schůdku a zaujatě sledovala, co se kde hnulo, Jejím tělem to vzrušením pocukávalo, bystré oči se samým napětím málem vykutálely z očních důlků. Přikrčila se a opatrně - schůdek po schůdku - vydala se prozkoumat zahradu zblízka. Zaregistrovala jsem, že se o ni bojím. Co když se někde zaběhne? Co když ji něco přejede? Vrátí se vůbec? Hlavou se mi honily nepříjemné obavy. Když nám kočka zmizela z dohledu,  pocítila jsem silné tendence okamžitě zjišťovat, kde se nachází.
     První "vypouštěcí" dny jsem trávila z velké části u balkónových dveří. Očima jsem pátrala, kde se pohne větvička a pod ní se objeví mourovatý kožíšek naší mňoukalky. Aspoň třikrát za hodinu jsem do zahrady  naléhavě volala její jméno, což jsem provázela decibelově výrazným poklepáváním lžičkou na plechovou misku.
    Zpočátku to docela fungovalo. Chilli dobře reagovala. Za každý příchod byla odměněna oblíbenou paštičkou.  Bohužel vábivý hlas přírody brzy chuť paštičky neomaleně přehlušil. 
    Chilli překročila hranice našeho domácího území a její výlety trvaly stále delší dobu.  Dosud respektovaná zvyklost - ranní venčení , krmení a poté spinkání doma do doby našeho návratu z práce, se záhy omezila jen na první dva "body". Sotva zblajzla svůj ranní příděl kalorií, začala se intenzivním mňoukáním a tajtrlíkováním před balkonovými dveřmi – naší vypouštěcí brankou – domáhat svobody.  Bylo jí vyhověno a ona jasně ukázala, že místo čekání na gauči hodlá poznávat krásy okolí. Na zavolání nereagovala a pro jistotu se ukrývala kdesi pod tůjemi, či za rybízovými keři.  " Jen si běžte, já zůstanu doma."
Když se to stalo poprvé, po příchodu z práce jsem okamžitě lžící rozezvučela plechovou misku. Láskyplně jsem Chilli lákala domů, ale marně.  Ukázala se až k večeru. Celé odpoledne jsem nedělala nic jiného než ji hledala. Cítila jsem silnou nervozitu, nemohla jsem se na nic soustředit, pustit se do jakékoliv práce. Chodila jsem barákem nervózní jako tygr v kleci. Když se mi na zahradě otřela o lýtka, ten kámen, co v tu chvíli spadl z mého srdce, způsobil va Vřesině lokální zemětřesení.
     Radostně jsem kočku hladila a šeptala jí do kožíšku, jak jsem ráda, že je zase doma. Časem jsem uvykla jejímu způsobu života. Chilli se zamilovala do svobody. Je krásné vidět, jak je šťastná, když může prozkoumávat křoví, lézt na stromy, pohrávat si se stébly trávy. Jsem přesvědčena, že dilema - pouštět ji ven nebo ji raději ponechávat jen doma - jsme vyřešili tím nejlepším způsobem. 
Chybí nám přes den sice společnost jejího hebkého, stále předoucího kočičího tělíčka, cítíme sice výrazně obavu, aby snad neutrpěla nějakou zdravotní (třeba i fatální) újmu, avšak ona je evidentně šťastná právě takto. A i kdyby snad některé to nebezpečí bylo někdy opravdu naplněno, i tak nebudeme  rozhodnutí litovat.
   Kočičí život je holt od toho psího diametrálně odlišný. "Štěkálci" chtějí být neustále v naší přítomnosti. Chtějí společnou akci, mazlení, procházku, cvičení...Právě ono "společně" činí je šťastné. Mám to stejně. "Společně" je pro mě TOP. Miluji jejich věčně radostí rozšklebené mordy, neúnavně kmitající oháňky a pohledy lačnící po "společně".
    Kočka se nastěhovala a bydlí s námi. Milujeme ji a snad i ona chová k nám po svém nějakou tu kočičí náklonnost. Jen ji dává najevo úplně jinak než pes. Naučila nás, že láska nemusí být okázalá ani neustále vyžadovat naši přítomnost. Stačí, že se večer vrátí domů.