Tak jak je Annie ne celkem všední a chováním standartní pes, tak je ryze nestandartní i její vyjadřování náklonnosti. Oblíbí-li si někoho, její nadšení, když ho uvidí, nezná mezí. Je  to směsice tance Svatého Víta a Tarantelly ( italský tanec prudkých pohybů, který se tančí jako terapie při kousnutí jedovatého pavouka Tarantule) v jednom. Vysoké výskoky se střídají s vrtěním celého těla, uši jsou přiblble připláclé k hlavě, z hrdla se derou kvílivé zvuky. Vítaná oběť se zmítá v poryvech Anduliných tlapek, je obšťastňována rozverným olizováním. K problematičtější součásti vítání patří Andulino typické štípání. Je projevem nejvyšší radosti, je to pocta, nejláskyplnější gesto v jejím rejstříku vyjádření sympatí. Dostává se opravdu jen někomu. ( Tedy skoro výhradně mně :-D :-D :-D) Ne vždy jsem však Andulčinou poctou nadšena. Někdy to také, holka, přežene a do "lásky" se pěkně "položí". To pak vyjeknu, a držíc se zaštípnuté části těla ( nejčastěji jde o břišní špekovitou tkáň) majznu Andule jeden výchovný....láska-neláska!

   Annie je typická tím, že uvítací orgie praktikuje nejintenzivněji na cizí ( tedy sousedy, příbuzné či známé...). Víc než na členy její domácí lidské smečky. Soused Karel by mohl vyprávět. Vracely jsme se tak onehdy z lesa po ranní procházce. Na konci vesnice se právě chystalo posezení u vesnického guláše. Chlopi stavěli stany a chystali veledůležité výčepní zařízení. Když Annie ze vzdálenosti asi 150m změrčila oblíbeného souseda, rozběhla se k němu tryskem a hlava nehlava jej drchlila za němého úžasu kolemstojících. Ti stáli, jak přikováni ve strachu, že si Annie všimne i jich. Karel má pro Annie opravdu slabost a tak byl vítací ceremoniál veskrze vzájemný. Mé volání z dáli však naprosto zbytečné....Podobně to vypadá, když k nám na návštěvu zavítá má matka, tchýně, bratři či známí. Dům se otřásá radostným štěkotem ( nepejskaři, nerozpoznající radostný tón štěkotu od vzteklého, by se mohli klidně domnívat, že u nás probíhá rozsápání návštěvníka smečkou krvežíznivých šelem), psiska probíhají všemi pokoji, bojují o svůj kus přízně, ocásky ( a Bertíksvůj pahýlek :-D) si mohou uvrtět...Nejvíce řádí Annie. Ta je schopna převálcovat psí kolegy i návštěvu. Živel. Nebo spíše všehny živly v jednom kelpiím těle.

   Tudle si náš táta postěžoval, že je Anninkou odbýván. Že uvítání "pána domu" a "chlebodárce" je chladné. Žárlíc na Karla zatoužil tu kelpií živelnost také ochutnat. Annie, jak by mu četla  myšlenky, mu včera předvedla svůj tyátr v plné parádě. Táta se vrátil z práce  a na zahradě si v teplých slunečních paprscích otevřel vychlazené pivko. V té chvíli ho zaregistrovala Annie. Vyřítila se na zahradu- schody vzala na dva skoky a už už muchlovala páníčka. Ten byl překvapen. Mile. Annie se opravdu snažila. Vyskakovala, kňučela, vlnila se jak  "šestka plech" a nakonec dospěla až k vrcholnému projevu lásky- štípnutí. To mělo být vrcholem Anninčina citu k němu, v této chvíli měl být na vrcholu blaha....jenže.....Anninka se v tom švungu přestala kontrolovat, štípnutí provedla až příliš snaživě ( chtěla se prostě vytáhnout a udělat páníčkovi velkou radost), takže se jí podařilo procvaknout pánovo nové nóbl triko přímo na prsou. Tím vítání skončilo tátovým nasupeným výrazem, naštvaným řevem ( Ann rychle vyklidila pole...nepochopena...:-(...chudina..:-( ) a brbláním pod nosem: " Debilní pes,...do pr...nové triko...atd atd....". Tak to vidíš, Anninko, tátovi se prostě nezavděčíš :-(.

   Vztah s Andulkou si budoovali sousedi od ranného "štěněctví"