Povídání o závodech v Kladně vezmu poněkud  zeširoka. Aby byly jasné všechny souvislosti, je třeba poznat Veroniku. Rok a půl tomu nazpět jsem v rámci probíhajících intenzivních tréninků zaregistrovala sympatickou mladou dámu s šeltiákem a koliákem. Působila dojmem tiché, skromné osůbky. To, co se z ní posléze vyklubalo, bych nečekala asi ve svých nejbujnějších představách. Pomaličku jsme navázaly kontakt a zjistily existenci jistých společných styčných bodů našich povah. Veronika velmi dobře vytušila, že jsem ten pravý člověk k tomu, abych spolu s ní realizovala její uhozené nápady. Ve svém úsilí, jak zpracovat člověka dle své vůle, se stala dokonalou. Člověk v proudu jejího líčení, o jak skvělou akci jde, získá pocit, že se zboří svět, když tam zrovna on nebude. Proto jsme byly spolu nejen na závodech, ale také na pasení oveček- s přespáním pod stanem, což kdyby mi někdo řekl, že podstoupím, myslela bych, že je mišuge.

    Na MS v Liberci nám v proudu nadšeného fandění sdělila...jakoby mimochodem, že na podzim a pak v zimě se konají v Kladně závody na témže povrchu, na kterém běhají naše agiliťácké hvězdy. "Pojedeme?" špitla plna naděje. Tak nějak v duchu hesla "bláznům se nemá odporovat" jsem ji ujistila, že pojedeme naprosto určitě.  " Blouzní," pomyslela jsem si, " z té super atmosféry už plácá nesmysly. Takovou dálku....Až se vrátíme do reality, pošetilý nápad jí vyprchá z palice". V tom jsem se ale šeredně zmýlila. Zažila jsem praktický příklad toho, že Verča "jen tak" NIKDY neplácá. :-D. Ať už je to nápad sebebláznivější, dosáhne toho, že člověk začne pochybovat, zda ten " divný" není náhodou on. Přece ..... mohl  by snad "normální" smrtelník odolat takové příležitosti jako je zaběhat si na nóbl tepichu s mistrovskou historií? A tak se vzápětí stávám tou " normální" a když se spustí přihlašování na tyto velmi žádané závody, číhám u PC jako predátor na svou nebohou kořist. Jen díky číhání jsem si své jméno na startovce skutečně vybojovala.

  S blížícím se termínem závodů u sebe zaznamenávám pokles nadšení, elán se mění ve stále menší a menší chuť někam v té mrazivé zimě odjet. Mé sobotní narozeniny jistě v převážné většině členů naší rodiny evokují představu prohýbajících se stolů a umaštěných hub. Nemilosrdně jim však sděluji, že místo bujaré oslavy měním plán na dobrodružnou výpravu do Kladna. Balím flašku Becherovky a peču štrúdl, abych počastovala své spoluzávodnice.

  Přichází den odjezdu. V kostech cítím, že bude veselo. Hárající Ann a milovník Erny spolu na zadním sedadle po dobu 5ti dlouhých hodin...Já v roli hlídače. Jako zavazadlo je mi povolena jedna taška, spacák, domeček pro psa. Limit si dovoluji překročit o jednu větší kabelu. Přísně se tvářící Verča se nechá obměkčit jedině argumentem, že uvnitř dřímá ona Becherovka :-) Ládování do auta je veselé...ostatně stejně jako celá naše výprava. Zadní sedadlo je rozděleno na dvě nespravedlivě prostorově řešená kupé ( 3:1 pro Ernyho). I přesto Ernyho dlouhý čenich porušuje soukromí našeho kupé. Odhodlaně visím na krku rozlícené Annie, která hodlá toho drzouna rozsápat na cimpr- campr. Naštěstí boj netrvá celých 5 hodin.  Erny dostane rozum a Annie pokojně uléhá na mé nohy. Pak už cesta probíhá vcelku nezajímavě. Verča nepřetržitě kroutí volantem, Andrejka a já zajišťujeme řidičce rozptýlení, aby s námi nezajela někam do škarpy. Zajímavý průběh začíná mít cesta až na samotném závěru. Od závodní haly jsme poslány kamsi za město s kýmsi neznámým, který nás má zavést do ubytovny. Je noc, cesta vede tmavým lesem, fantazie se rozjíždí na plné obrátky. Představa Frankensteina, vraždícího monstra, tajemné postavy...až vystoupíme do tmavé noci....bude to naše poslední hodinka! Nakonec cesta končí neromanticky na malém parkovišti u skromné skautské ubytovny. Abych se vůbec dostala k závodům, zkrátím povídání jen na několik základních dojmů. Pohodlí, horko, neuzamykatelné sprchy :-(. Ale těch několik hodin, co jsme zde strávily, bylo super. Například nezapomenutelný Verčin ovocný salát nebo Anninčino "dovádění" s psími kluky.

  A teď už k hale. Díky tomu, že jsem ranní ptáče a nejstarší člen výpravy, kterému si asi nikdo z osádky nedovolil odporovat, utábořovaly jsme se v hale už časně a měly tudíž možnost výběru dobrého placu. Vybraly jsme úplný konec obvodové "tribuny" a udělaly jsme dobře. Měly jsme rozhled a soukromí. Místo se ukázalo jako vhodné i pro paparazzijsky talentovanou Andrejku. Když totiž sestupoval ze schodů chlop středního věku, držící v rukou malé dítě, a po uklouznutí se dramaticky skutálel dolů ( a dítě se vykulilo z jeho náručí), byla Andrejka pohotově na místě s fotoaparátem a fotila a fotila. Ani předtím ani potom už si foťák ani nevrzl, ale fotky alla paparazzi byly hotovy raz- dva.

   O běhání ani psát nebudu. Snad jen, že jsem měla trému a Annie to asi vycítila, běhala na své poměry ostudně. Naštěstí vím, že dokáže běhat úplně jinak a taky věřím, že účastí na dalších a dalších závodech tohoto typu se dostane do své obvyklé formy. Nejde ani tak o to, aby posbírala metály, ale hlavně o to, aby předvedla sebevědomý, radostný výkon, tak jako obvykle předvádí na tréninku, a do toho měla tentokrát opravdu hóóódně daleko.

   Cesta domů byla mým strašákem. Obávala jsem se, že sotva se rozjedeme, spadnou mi "rolety" a já nebudu schopna je vytáhnout. Možná ale jakýsi pocit spoluzodpovědnosti za to, aby řidička Verča neusnula, mi dal sílu a já byla schopná 5 hodin zpáteční cesty za vydatného sněžení vést s holkama diskusi ( veskrze kynologickou :-D).

 A jaký že plyne z naší výpravy závěr? No přece....už se těším, až zase Verča na nás vybalí nějaký svůj plán. Ráda  pojedu- s holkami jsem opět "omládla" a děkuji jim za to, jak mě dokáží brát :-D. Jednoznačně SUPER akce. :-)

( Fotky dodám později, neboť při své šikovnosti jsem jej vytřepala z bundy do Verčina auta. Dostanu se k němu až zítra :-) )