Houbová výprava na Valašsko
Svým časným vstáváním jsem pověstná. Když se mi někdy přihodí vzbudit se po šesté, trpím těžkými výčitkami, že už za ten den nic nestihnu, když jsem jeho začátek tak lehkovážně prospala. Ve školní rok si vstávání po šesté nemohu dovolit, pracoviště mám přece jen docela daleko a tramvaje mi z nepochopitelných důvodů odmítají zastavovat přímo u domu. O prázdninách však působí tento můj návyk na okolí komicky. Za časného ranního kuropění zasedám v pyžamu u kuchyňského stolu, ruce si ohřívám o hrnek čerstvě vonící černé kávy a kochám se rodícím se jitrem. Labužnicky si spolu s kávou vychutnávám tiché chvíle, kdy rodina má ještě půlnoc a startuji takto do nového dne.
Postupem prázdnin mé časně ranní vstávání přece jen zaznamenává jistý posun. Ráno co ráno přibývá k mému "limbu" nějaká ta minutka, takže když se koncem července probudím o půl sedmé, nehroutím se z toho. V srpnu bych už možná vyměnila část ranního "kochání" za minutky spinkání a když se hranice probouzení posune na konečných čtvrt na osum, je tady konec prázdnin a s ním i návrat k původním návykům.
Vývoj mého prázdninového vstávání se mnou absolvují i naši psi. Vlastně jen Annie, neboť 3 chlupaté obludy bydlí v přízemním bytě s Eliškou (mimochodem jsou zvyklé dle známého..."jaký pán"...vychrňovat celé dopoledne. Za můj budíček ve 4:30 by mě jistojistě kously do hýždí) a dva naši důchodci- Bert s Bobinou - každý z jiného důvodu- vstávání ignorují. Bobina záměrně, protože miluje svou šatnu a nehodlá ji opustit ani z důvodu tak podstatného jako je vykonání biologické potřeby, a Bert, protože tvrdě spí a jeho hluché uši ho bezpečně chrání před jakýmikoliv zvuky se vstáváním spojenými. Ovšem Annie má v hlavě ukryt časový spinač. Ten spíná až do půle července před pátou (mechanismus sepnutí : 4:30 panička vstává - 4:31 mám už v mordě piškot...) Proto ráno co ráno registruji v polospánku, že mi cosi teplého fučí do obličeje. Otevřu oči a vidím velký vlhký čumák mého chlupatého "sluníčka". Vyčítavý pohled naznačuje naléhavě, že mám nějaké podezřelé zpoždění. Naštěstí stačí říct: " Jdi ještě spinkat, dnes Ti to jde popředu," a psice pokorně se svěšenou hlavou odkráčí na svůj pelech, aby stočená v klubíčku dospala do té správné hodiny.
Začátkem srpna jsem byla ve fázi vstávání okolo šesté. Výjimkou však byla první srpnová neděle, kdy jsme se rozhodli podniknout výlet do valašských lesů s cílem uspokojit naši houbařskou vášeň a zároveň se potěšit krásou přírody malebných Beskyd. Budíček byl v 5. Už 30 let šmejdíme po osvědčených lesních zákoutích, 30 let obřadně ukládáme své houbové kořisti do košíku, hledání prokládáme sběrem sladkých lesních plodů a užíváme si společných rodinných chvil. Reference o lesích přeplněných houbami nás vylákaly i tentokrát. Za rodiče jsme jeli s tátou oba, za děti si nenechala houbovou výpravu uniknout Evka, psy zastupovala Evčina Keysa a moje Annie. Ze skříně jsem vyhrabala široký pevný pás, sloužící k připnutí vodítka (dostala jsem jej před lety, když jsme chodívaly do lesa ještě s Barunkou :-( ) a radovala se, jak krásně budu mít volné ruce připravené posbírat bohatou houbovou úrodu. Realita byla posléze maličko méně romantická, neboť jsem za spěchající Annie, která mohutně nasávala všechny ty úžasné pachy lesní zvěře, vlála jako kus hadru a kolikrát jsem sebrala houbu až na druhý či třetí pokus, když jsem byla mohutným škubem v poslední chvíli před "sklizní" nechtíc "posunuta" o nějaký ten metr dále. Snad ještě horší byly cesty z kopce. Je malý zázrak, že všechny mé končetiny si zachovaly svou celistvost. Přes to všechno mám čas pozorovat s údivem všechny ty změny, ke kterým zde za ta léta došlo. Z malých smrčků vyrostl vysoký les, mnohé pěšinky zmizely docela. Na kopcích se objevily nové chalupy, některá místa vysokých porostů dostala jinou podobu. Zůstaly jen pařezy. Ale vždyť i my jsme nezůstali stejníé :-D. A tak sbíráme a výpravu si užíváme.
Když se k odpolednímu vracíme s plným košíkem domů, mám před sebou ještě hodiny práce..tedy mazlení...s nasbíranými houbovými frajery. :-D
" Houbové mazlení "
