Naše vycházky s pejsky vedou nejčastěji přes louku a pole do blízkého lesa. Cestou přes pole, kde ze země trčí nějaké neidentifikovatelné, nevzhledné a navíc poněkud zapáchající rostliny ( promiňte, zemědělci mou neznalost a kritičnost) narazíme občas na cosi bílého kulatého. Uprostřed velké plochy pole, ač je to velmi neobvyklé, nacházíme golfové míčky. Máme už asi 4. Svažitý, kostrbatý terén ani v nejmenším nenaznačuje, že by mohl být vhodným pro golfové klání. Hluboké brázdy a trsy rostlin tvoří hrací plochu pro golf více než netradiční. Nicméně, míčky jsou tam. Spadly snad z nebe? Vyrostly z oněch podivných smradlavých rostlin nebo snad obyvatelé nejbližšího domku při tréninku na své luxusní zahradě odpálí míček s přehnanou razancí o cirka 200m dále? Je to prostě záhada. Míčky sbíráme, ale vlastně nám k ničemu nejsou. Pro psy jsou příliš malé a tvrdé. Přesto vždy skončí v kapse. Naši psi bývají svědky těchto nálezů a tak si zřejmě vzali do hlavy, že nás potěší výrobou golfového hřiště přímo na naší zahradě. To abychom mohli trénovat, když už ty míčky máme. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit přibývající nerovnosti terénu na pozemku. Hned u balkónových schůdků je menší důlek. Podle preciznosti jeho zpracování usuzuji, že je dílem Bobinky. Ta vyrábí důlky malé a úhledné. Na placu před balkónem máme ďoury ještě dvě. Jednu plochou, avšak rozsahem větší a druhou ve stylu " halabala". Obě vytvořil Bert, kterého jsem dokonce u práce čapla. Fousy zapráskané od čerstvé hlíny a trčící stéblo trávy z mordy, jej usvědčily. Přehlídka terénních nerovností pokračuje v mírném svahu. Přímo na něm, v pravém rohu, vévodí všem důlkům obrovský kráter autorky Ann. Podezírám ji, že se zamýšlela podívat do místa původu všech kelpií- k protinožcům. Tomu by nasvědčovala i hloubka kráteru, v němž při práci mizí její hlava- skoro až k lopatkám. Namísto zoufání pomáhá doufání, že jednou snad...možná....kéž by...vystříkne z hlubiny voda ( a my budeme mít vlastní studnu) nebo ještě lépe ropa a my se staneme vřesinskými naftovými magnáty. Do té doby však budeme muset překousnout fakt, že naše zahrada je na rozdíl od některých- s jezírky, květinami a anglickými trávníky- jen naturalistickým obrazem našeho životního stylu.

      Další dvě obrovité jámy našla Eliška při setí hrášku na netradičně pojaté zeleninové zahrádce ( netradičně pojaté proto, že veškeré potřebné práce zde provádíme- pokud je tedy vůbec provádíme- v naprostém rozporu s tím, kdy se mají dělat) přímo u plotu. Pravděpodobně jsme odhalili dlouhodobou a systematickou přípravu útěku některého našeho ( že by frustrovaného?) psího jedince. Hloubka a rozsáhlost jámy tomu rozhodně nasvědčuje. Golfové hřiště naší zahrady pak ještě doplňují menší jamky - u jabloně, rybízu, pod sušákovou konstrukcí, u branky a jedna úplně uprostřed. Psíci netrpělivě čekají, kdy už na připravený terén naběhneme v pumpkách s golfovými holemi na pojízdných stojanech, podléhají zřejmě skepsi, že jamek je dosud málo a proto usilovně pokračují v odsraňování jejich deficitu. Ale doba, kdy opravdu jednou vyběhneme, se rychle blíží, jen v ruce nebudeme třímat golfové hole, nýbrž košťata, abychom uměleckým tvůrcům jamek, děr a kráterů zvalchovali hřbety. To aby konečně pochopili, že golf skutečně není a ani nebude naše parketa.