S příchodem Báry do naší rodiny jsme začali řešit problémy dosud nepoznané. Všichni naši chlupáči spolu "drželi basu". Uměli si hrát, respektovali vzájemně svá teritoria, papání, hračky...Rezavý vořech, jen co se otřepal ze svých zdravotních neduhů, se začal  proti smečce vyhražovat odbojným postojem. První signál toho, že soužití se zrzkem nebude vůbec jednoduché, se projevil záhy. Chystala jsem se obě vořešky vyvenčit, když tu náhle se Barča pustila vztekle do Bobiny. Rvačka to byla pořádná. Než jsem stihla násilnici od Bobiny odehnat, odneslo to Bobčino natržené ucho. Krve jak na jatkách...Bára v zubech Bobčiny chlupy  vítězoslavně oslavovala její pokoření. Od té chvíle jsem se měla na pozoru. Členové smečky to však jaksi nechápali a tak se kolem Barunky promenádovali s naprostou samozřejmostí. Na denním pořádku pak byly šarvátky menšího či většího kalibru. Pro mě- jakožto paničku- z důvodů absolutně nečitelných. "Raptora" dokázalo popudit ke rvačce cokoliv. Když se nejednalo o žrádlo nebo pelech, šla "do bitvy" ze žárlivosti nebo třeba jen tak " za lepší zítřky". Pomalu jsme přivykali věčnému napětí. Abychom eliminovali stěny postříkané krví, součástí každodenní výstroje se Barunce stal košík. Zrzek s pracovním názvem Hannibal Lecter se nevzdal ani s překážkou na mordě. Výhrůžně vrčel na vše, co vykazovalo známky psa a pouštěl se do nerovných bitev oslaben umělohmotnou mříží na hubě. Přesto své první vážnější šrámy utrpěla " krvavá psí lady" až po letech zásluhou Nyxinčiných zubů....

  První návštěvy cvičáku mě skoro odrazovaly od dalšího úsilí s Bárou vůbec chodit mezi psy. Zpražila každého, kdo se třeba jen přiblížil, nedejbože si k ní ve vší počestnosti čichnul. Za pomyslnou hranici zhruba 1metru nesměl žádný tvor psího rodu. V opačném případě to začalo v Báře vibrovat, z hrdla se jí draly výhrůžné pazvuky, morda se nakrabatila jak harmonika, vyceněné tesáky vyjasňvaly situaci hned v zárodku. Žádné výchovné metody vedoucí k omezení její nezměrné agresivity nefunfovaly. Když jsme začaly závodit, pejsci a jejich páníčci dostávali znamení o Barunčině dravosti v podobě černého šátku s bílými lebkami na jejím krku. Mordu jí nepřetržitě zdobil elegantní černý náhubek a v kolonce "plemeno" měla na startovce napsáno..."pes drákulovitý". Nové, dosud oficiálně neuznané plemeno, jejímž je Bára prvním zástupcem.

   Když jsme se přestěhovali do domečku, začaly jsme s Eliškou vnímat zvětšení prostoru bydlení jako možnost k rozšíření smečky. Brzy se  z čtyřčlenné stala smečka pěti a záhy i šestičlenná.  Největší obavy jsme měli vždy ze soužití příchozích štěňat se zlou tetou Barčou. A taky to nebylo jednoduché. Bezelstná psí mimina - Nyx a pak Annie byla mnohokrát vytrestána za byť nechtěný fyzický kontakt zlostným výpadem. Náhubek jí v té době pomalu začal přirůstat k mordě. Nyx však rostla a  jednoho dne jí docvaklo, že silnější z dvojice  ona a Bára je ona. Tehdy na zahradě se postavila obvyklému Bářinu peskování. Nebýt Eliščina zásáhu, Bára už má asi v rohu zahrady malý hrobeček se stále čerstvými kytkami. Barunce v nerovném souboji s Nyx přibylo pár krvavých šrámů a ubylo několik zubů. Bojovný duch však zůstal nepokořen. I dnes je to bojovnice, jakou svět neviděl. Ve smečce si i přes svou pidi-výšku vydobyla vůdčí postavení.

  Annie naši "dravou" respektovala do doby dospění. Poté jí maličko zvalchovala hřbet, avšak odnesla jsem to já, která připletla Barunce k mordě svou nohu. (Pravidelní čtenáři Pacinek možná vzpomenou na mé loňské dočasné berlové kamarády- Čuka a Geka- rubrika Prázdniny 2011...skoro až na konci). Dnes se má situace takto. Bára svou dominancí ovládla krom Berta, kterého imrvere za všechno peskuje a on submisivně ustupuje, také Annie. Ta  si už zvykla, že Bára musí být u všeho první a dokonce se nebojí kelpii štípnout do zadku či krku... Ann se jen nevěřícně naježí jak dikobraz a začne bojovně "funět". Tím její odbojnost končí. Když má žízeň a na rohové lavici u misky s vodou leží zrzka, chodí Ann nešťastně po bytě a kňourá. Toť jasný důkaz toho, že  respektuje toho malého psího Napoleona absolutně. I když mi Barunka přinesla hodně komplikací do života, musím konstatovat, že nás nikdy ani v koutku duše nenapadlo dát ji jinam...do útulku, jiným lidem....a jsem za to ráda. Ona je moje sluníčko. Dnes u nás vegetuje bez náhubku, je ohromným úspěchem, že se se smečkou dokážou vzájemně  respektovat. A kdyby se to někomu snad zdálo málo, já jsem na ni hrdá, protože vím, že to pro ni bylo strašně strašně těžké.

  A až se jí jednou čas naplní, myslím, že by byla nejšťastnější, kdyby umřela v boji....statečně a čestně :-D :-D :-D

                               Věřili byste, že to je ona????