"Jablko nepadne daleko od stromu"...dí známé přísloví. Vědoma si svých vnitřních daností, nevím, zda mám své dcery litovat nebo jí popřát ve zděděné "prdlosti" hodně štěstí. To se ostatně s "prdlostí" vůbec nevylučuje. Výsledkem je pak "šťastný blázen", k němužto jako titulu se hrdě hlásím. :-).  Jablkové přísloví se ukázalo moudrým zejména v případě mé starší dcery Elišky. Ta zasažena posedlostí k chovu psů a všeho živého, rozvinula některé po mně poděděné vlastnosti k úplné dokonalosti. Zatímco já v dětství chodila krmit toulavé psy, domů jsem přinesla jednou zraněnou hrdličku, ježka, pak zase tajně křečka ( s tím jsem byla vyhozena, jen co se svým hlasitým hlodáním prozradil) a pouze ve svých bujných fantazijních představách plánovala dům se spoustou zvířat, Eliška striktně odmítla toto vše si jen představovat. S pořizováním psí smečky začala už v dětských letech, spolu jsme pak s celou rodinkou osvojily dva psí bezdomovce, nyní dokonce svou psí smečku plánovaně rozmnožuje. Už v ranném dětství projevovala známky obrovské zarputilosti v ochraně přírody. Když bylo rozhodnuto, že její oblíbený smrk, rostoucí na pozemku chaty mých "tchánů", bude pokácen, Eliška vylezla po vzoru ekologických aktivistů do jeho větví, pevně obemknula jednu z nich a rozhodnuta tam i umřít hlady a žízní " za dobrou věc" odmítala slézt dolů. Strom sice neuchránila, ale dokázala všem, jaká že je ve svých asi 10ti letech bojovnice. :-) Budiž ji ke cti, že se o psy zajímá po všech stránkách. K té sportovní nyní přibyla i touha umět němým tvorům pomoci s nějakou zdravotní komplikací. Přihlásila se na kurz. Dornova metoda- "už nemáš maroda" :-D. Vyplázla sumu, z níž se mi přetáčely oční bulvy a hrdě odjela na dvoudenní školení ......

    V sobotu přijela z prvního dne dokonale nadšená. Ihned nás začala teoreticky školit. Trpělivě jsem snášela, jak mi kroutí zápěstím, psi už méně trpělivě, když jim svými špidlatými prsty prohmatávala páteř. To byl ale teprve začátek. Druhý den vyrazila " do terénu" znovu a s ještě větší vervou. Vrátila se dříve, už v odpoledních hodinách, to asi aby měla šanci do večera zvládnout naše " doškolení" s následnou nápravou zdeformovaných částí našich civilizací poznamenaných těl. Hned ve dveřích mávala vzácným lejstrem. Certifikát brala jako prubířský kámen své budoucí "ordinace" :-). ( Nemohu se vyhnout asociaci ze série filmů o "Básnících", kde herec Zedníček v roli bývalého saniťáka fascinovaně kroutí pokoutnou spirálou za nepřetržitého mumlání tajemných formulí...:-D) Po obsažném teoretickém úvodu, z něhož byl papá , napjatě sledujíc v televizi důležitý tenisový match našich reprezentantů, " nadšen", se odebrala za sestrou...ani jsme netušili, že praktikovat naučené "napravovací" postupy.

   Brzy však jsem byla povolána do pokoje také. Eliška začínala "ordinovat". Evka ležela na břichu, triko v bederní části vyhrnuté,  Eliška pečlivě ohmatávala hroty jejích pánevních kostí. Ze sesterské lásky byla připravena dokonale napravit Evčin zdravotní problém. Jedna pánevní kost je totiž už léta vychýlena asi o dva centimetry. Tuto diagnózu po absolvovaném pohmatu Eliška potvrdila Evce i všem přítomným. Morče Agáta na to jen udiveně " zabublalo" :-). K nápravě bylo zapotřebí mé pomoci. Jelikož se kosti napravují ve chvíli, kdy svaly jsou v pohybu ( aby se totiž za klidového stavu reflexívně nestáhly proti vynaloženému tlaku), byla mi přidělena funkce zvedače a pokladače dolní končetiny a to nepřetržitě po dobu nějakých dvou minut. Nevím, zda to měla být pomsta za přesolený oběd nebo za nabádání k úklidu, pravdou je, že jsem se cítila jako v posilovně. Na čele mi vyvstávaly krůpěje potu a jen jsem doufala, že to nekonečné "pumpování" mému druhému dítěti přinese zdravotní úlevu. Eliška neúnavně tlačila na pánevní kosti, léčebný postup byl bohužel často přerušen našim výbuchem smíchu, neboť představa, že by nás v této situaci viděl kdokoliv nezasvěcený, byla rozhodně z těch veselých. Jistě jsme v této chvíli byly schopny konkurovat  pacientům věhlasného doktora Chocholouška.

 Výsledkem včerejší rehabilitační terapie je dozajista náprava Evčiny kratší nohy na úroveň té druhé. Sice v místě léčebného působení se objevila pěkná, barevná modřina, ale co to je proti skvělému výsledku. Chce to jen praxi. Neduhů k nápravě se najde jistě dost a dost- u rodinných příslušníků, ale hlavně u pejsků, a to nejen našich a Elis se stane docela určitě vyhledávanou....léčitelkou? napravovatelkou? fyzioterapeutkou? Nevím, jak to nazvat. Jisté však je, že ač zde popisuji Elišku s ironií sobě vlastní, držím ji já, a jistě i všichni členové naší rodiny, všechny palce a moc jí přejeme, aby jí vyšlo vše tak, jak si sama přeje. :-)