Dnes jsem se utvrdila v tom, že naše ranní vypravování na psí akce mohou přežít jen opravdu silné nátury. Sama jsem se sice protentokrát závodit nejela, o to lepší pozorování mi ta relativně neúčastná role přinesla.

   Instinktivně se budím před pátou. Jdu do kuchyně na kafe a za mnou se táhnou dvě třetiny naší 6ti členné psí smečky na ranní piškot. Ještě slepenýma očima brejlím do mobilu a vymačkávám Eliščino číslo, abych se ujistila, zda ve svém přízemním bytě je už v bdělém stavu. Poté přistavuji vodu na čaj do termosky. Vypustím psy na zahradu, hledám noviny ke kávě. Znovu volám Elišce, neboť prve žádná odezva. Pustím psy domů- Bobina už po třech minutách bolestínkovsky zvedá namrzlé tlapky. To si tedy na závodech užijí....Chlupáči znova poskakují pod dózou s piškoty a tak , otravové, ještě pár kousků dostanou. Konečně přichází Eliška. Shání se po sáčcích na hovínka. Prohrabáváme ve spěchu poličku s psími potřebami. Náhradních náplní máme do aleluja, ale krabička nikde! Nakonec přece jen zezadu jednu vyštrachám. Je ve tvaru kostičky a dokonce se svítilnou, kdyby se pejsek rozhodl umístit svůj exkrement do neosvětlených míst.

  Eliška rekapituluje potřeby. Vnucuji ji ještě teplou mikynu ke krku, neboť ten má holý  a já sama dobře vím, jak to může skončit. Už se přesouvá k autu. Náhle se otočí a řekne si o vytištěný rozpis pomocníků. Můj důležitý úkol, který jsem v souvislosti se závody dostala. Já hlava děravá....zapomněla jsem ho vytisknout. Vkrádám se do ložnice, kde obložen psy podřimuje můj choť. Nepodřimuje dlouho...když spustí tiskárna, nespokojeně se převalí na druhý bok. Za 5 minut je hotovo a tak tiše směrem k loži pronesu: " Tak a teď můžeš zase v klidu spát." Jenže za chvilku se tam vracím zas- Elišce pro kapesník a pak ještě jednou Nyxe pro obojek. Pevně věřím, že je to už naposledy. Z postele se ozývá prozatím celkem klidné: "No s vámi se člověk fakt nenudí " Eliščino balení vstupuje do finále. Hází věci do auta, ale zamrzlé přední sklo i přes noční obložení dekou potřebuje pár tahů škrabkou. Ta však bohužel na svém obvyklém místě není. Hledáme, ale čas kvapí...je třeba vyjet. Musím opět do ložnice tentokrát s dotazem, kde tedy vlastně je. Táta začíná mírně pěnit. Přesto informaci dostávám. V pyžamu sbíhám dolů k autu a hučím na Elišku, kde má hledat. Mrazivý vzduch zlikviduje poslední stopy mé ospalosti. Vtom slyším pronikavý zvuk mobilu linoucí se z naší ložnice a současné nespokojené brblání....a sakra. Budík. Proč zvoní, vždyť jsem ho ráno vypnula. Nemám ale dočasně svůj, takže jsem asi někde udělala chybu. Ráda bych to rychle ututlala, jenže naši pejsci když slyší hlas budíku, je jim jasné, že se vstává a oni snídají...piškoty! Co na tom, že jednu snídani už dneska měli. Takže se vrhají na páníčka a všemožně mu projevují svou přízeň s hlavním cílem, aby už proboha konečně vstal a dal jim, co jim náleží...Z milého: " S vámi se tedy člověk nenudí" se vyvíjejí lamentování těžšího kalibru. Otravové jsou titulováni jako kreténi a blbečci, přesto zvedá tělo z postele a kráčí směrem k pejsky tolik milované dóze.

  V 6 hodin Eliška vyjíždí. Když jezdíváme spolu, mívá to táta  těžší. Vracím se pro spoustu věcí ještě vícekrát a není vyjímkou, že i za jízdy si vzpomenu na něco důležitého, co jsem zapomněla, takže se obrací auto, aby se mohlo vyjet ještě jednou.

  Pak už zavládne sobotní klid...ovšem jen do zítřejšího rána, kdy to začne nanovo.