Každý den, když jdu do šatny vybrat si svou denní garderóbu, míjím koš, kde odkládám vyprané prádlo určené k žehlení. Z kynologického hlediska má moje prádlo to nejlepší odložení na světě, neboť vydrží odloženo někdy i pár týdnů a vůbec na sebe neupozorňuje, jen tam leží, přibývá a je mou němou výčitkou.....Jak jdou dny a hromada prádla v koši roste, přímo úměrně s ní roste i moje deprese, že budu muset vyzbrojena žehličkou tu nevzhlednou hromadu zlikvidovat (rozumějte přeměnit ten zmuchlaný chuchvalec prádla na zařezávající komínky triček, mikin a ložního prádla). Pak to probíhá asi takto. Začíná to vždy mým úsudkem, že " dnes by to šlo". Pak následuje ale nekonečná řada bezpodmíněně nutných činností, jež musí být vykonány okamžitě jako například utření pracovního stolu od prachu, vyleštění zrcadla v koupelně, vyčištění uší, nakrmení psů, hledání klikru, přečtení novin, uvaření kafe, pobrouzdání po internetu mapující všechny kelpiaře, krátký rozhovor s rodinnými příslušníky, sepsání seznamu věcí k nákupu, masáž krční páteře....až je zase večer a já zhodnotím situaci, že zítra je přece taky den. Není to ale jen žehlení, co neustále odsouvám. Přistihla jsem se, že to dělám prakticky u všeho, vyjma činností prováděných se psy. Pracovní povinnosti, na které mám třeba dva týdny, začínám dělat den před jejich "dobou splatnosti ", složenky platím doslova za minutu dvanáct, práci na zahrádce neudělám třeba vůbec nikdy (ač bych skutečně chtěla a měla...) Své úkoly před sebou hrnu jako sněžná radlice stále se zvětšující  závěje. Donedávna jsem z této své neřesti byla  nešťastná. Pak ale přišla dcera Eliška. Tu jsem v době jejího středoškolského studia denně vybízela k učení, k úklidu, k vyřízení čehokoliv a ona mě dokázala vytočit k nepříčetnosti tím, že to udělala (pokud vůbec) až po několika dnech...týdnech...měsících. Jednoho dne přišla s tím, že nejde o nějaký zlozvyk. Tato neřest, mami, má  svou diagnózu.  Seznámila mě s tím, že trpí tzv. PROKRASTINACÍ (pro Krista...prací????). Pustila mi na internetu dlouhý dokumentární film v anglickém jazyce, asi abych nemohla rozlišovat detaily a ona mi mohla problematiku vyložit svými slovy. Zda tím naznačovala prvky dědičnosti, netuším, i když dnes už věřím, že možná nějaký genový základ k tomuto podědit mohla. Je to totiž přesně ono odsouvání nepříjemných povinností na co nejzazší termín, vyhledávání všech  možných záminek, proč to či ono nemůžu udělat okamžitě. Jsem "prokrastinatik", jak vyšitý !!! Žiju s tou diagnózou už 45 let a teprve teď to vím...díky internetu a díky své dceři, která než by svou povinnost vykonala okamžitě, věnuje drahocenný čas vyhedání  příslušné  pasující diagnózy, aby mi dokázala, že jsem tím vinna já. Takto jsem ji přece zplodila....se stejnými symptomy....s prokrastinací :-(. Přijít s něčím takovým v době svého dospívání já, dostala bych prokrastinaci zleva- zprava a bylo by po diagnóze. Jenže...je jiná doba......."dcera poučuje matku". Tak kdybych náhodou dlouho neaktualizovala...víte už proč :-D.  Mám na to diagnózu. Na psích stránkách se to ale s největší pravděpodobností neprojeví.,..

Proskrastinace

Chápete ?