V létě nastává doba intenzivního zdokonalování mých řidičských (ne)schopností. Venku je dostatek světla, na silnici to neklouže. Hned o dva důvody více někam se na čtyřech kolech pod mým řízením přepravit. I když za volant už neusedám vyklepaná jak ratlík, cestu ve větším provozu  dosud neabsolvuji s jistotou, s jakou bych si přála. V tom rušném  dopravním mumraji pak zakouším všechny ty situace, jež dávají podnět ke klení a nadávkám, jak je pravidelně slýchám z úst  té zkušenější části rodiny. Okolní řidiči to se mnou ale také nemají zrovna snadné. Už jen pohled do auta, kde sedím na sedadle přitaženém až na doraz k volantu a opěradlo vyšroubované do pravého úhlu, může působit jako "hele, pošuk  na cestě ". K tomu sem tam nějaké to zazmatkování a  přemýšlím, kolikrát jsem předmětem nadávek v autech spoluúčastníků provozu já. Dokud mi ale auto jen nevinně chcípá uprostřed čilého provozu, jsem si jista, že jsem pouze prvkem zpomalujícím, nikoliv ohrožujícím. Životohrožujícím situacím se zdaleka vyhýbám. Pokládám za ně třeba i pouhé předjíždění. K tomu se odhodlám jen na široké mnohaproudé dálnici a to jen tehdy, jsem-li sí na beton jistá, že nezbrzdím řidiče, frčícího si to stopadesátkou v levém pruhu. Výstražné blikání významu:" Pohni si, ty nádhero!" nebo dokonce troubení zesilujícího významu ( něco jako - "Nepřekážej, zmetku!") mi opravdu ke klidu za volantem nepřidá.

   Postrachem mých jízd jsou cyklisti. ( lépe řečeno postrachem jízd cyklistů jsem já :-D). Když nějakého před sebou spatřím, rozbuší se mi srdce. V duchu jim vytýkám, proč zrovna tento den a v tomto čase zvolili cestování na bicyklu, proč je osud nevaroval. Chudáci si mnohdy užijí své, to když za nimi jedu jejich tempem třeba půl kilometru, protože mnou vyhodnocený hustý provoz mi vzhledem k mým (ne)schopnostem předjetí neumožňuje. Možná jim v hlavě šrotuje, že se právě stali obětí trestného činu ve škále od pronásledování, únosu až po chladnokrevnou úkladnou vraždu. A přitom za nimi jen jede ne příliš zkušený řidič ( je otázkou, co je lepší si myslet).

  Minulý týden jsem se rozhodla "pochlapit" a namířila jsem si to ( s dceřinou asistencí) v dopravní špičce přímo do centra města. Dcera mi sloužila tak trochu jako navigace. Můj prachmizerný orientační (ne)smysl mě totiž už nejednou dostal do míst, kde otáčecí manévry jsou ne-li nemožné, tak alespoň velmi omezené). Cesta klapla a nebýt zaparkování s míjením vedle stojícího fára na desetinky milimetru, možná bych se i pochválila. Má cesta zpět však bude nezapomenutelná hlavně pro jednoho prostovlasého brýlatého řidiče. S tím jsem se potkala v úzké uličce, kde stejně jako minule, když jsem jela s  Eliškou za volantem, stálo auto zaparkované u kraje a ještě k tomu v protisměru. Eliška tehdy předvedla jednu ze svých "klecích etud" na adresu onoho zde parkujícího řidiče, o němž s jistotou prohlásila, že je to určitě ženská. I tentokrát jsem se hlemýždím tempem posunovala úzkou cestou , kde "ženská" se svým autem parkovala opět. Když jsem auto objížděla, vyřítilo se v protisměru docela rychle ( na mé poměry) auto s obrýleným chlopkem za volantem. Rychle jsem zamanévrovala ke kraji, ovšem srdce až v krku. Rozlícena řidičovou bezohledností jsem se chystala odbýt si svou první "spílací" etudu, když tu těsně okolo projíždějící chlopek spustil okénko a nelichotivě mě tituloval jako mlékoskýtajícího živočicha, k čemuž dodal pro mě tak cennou informaci, že totiž tato úzká cesta je určena pro jednosměrný provoz. Pochopitelně zrovna ten opačný. Etuda se nekonala. Jen jsem naprázdno polkla a s kajícným výrazem v obličeji jsem hleděla co nejrychleji vyklidit pole. Eliška začala klít. Na adresu silničářů, kteří prý jednosměrku vůbec neoznačili :-D !!!