CO SE STANE, KDYŽ KAMARÁDCE DOVOLÍTE "TVOŘIT"
Zuzku jsem poznala v dávné minulosti coby nadšená scrabblistka na internetové herně. Po večerech jsem mořila palici skládáním písmenek do co nejbodovanějších slov, sbírala jsem body v žebříčku úspěšnosti. A protože když se do něčeho pustím, jsem urputná jako buldok, bylo jisté období, kdy mě postihla doslova "scrabblománie". Nakazila jsem i tátu. Večery jsme trávili ligovými scrabblovými souboji, nasávali atmosféru herny, objevovali nová slovíčka, dokonce jsme zakoupili oficiální scrabblový slovník NOVEX, v němž jsme platnost slov ověřovali.
Ve hře patřil na monitoru malý prostor vymezený pro chat mezi hráči. Občas jsme jej využívali a právě zde jsem narazila na velmi komunikativní protihráčku. Nevzpomínám si už, jak to vlastně začalo, ale faktem je, že právě tady, na několika centimetrech čtverečních plochy monitoru vzniklo naše přátelství. Hrály jsme spolu často a zjišťovaly, že si máme stále co povídat...až jsme jednou přenesly povídání z "herny" do reálného prostoru našeho - tehdy ještě panelákového - bytu. Zuzka bydlela v Kuřimi a neměla problém jednou za čas dorazit k nám do Ostravy. Setkání bylo vždy plné scrabblování a klábosení.
S našim přestěhováním do Vřesiny se naše setkání obohatila o toulání lesy - samozřejmě s psí smečkou po boku. Patrně se po letech tento setkávací scénář zdál Zuzce poněkou stereotypní, proto se rozhodla, že jej obohatí. Výtvarně. k vycházkám a scrabblování bude také trocha toho "estetična". Zizka je dáma velice aktivní ve všech směrech, takže mě ani nepřekvapilo její výtvarné nadšení. Co mě však překvapilo...a velmi nemile...byl fakt, že jsem měla být tohoto tvoření součástí. Návštěvě se sluší vyhovět (nebo také... nebezpečnému výtvarnému šílenci se namá odporovat). Zuzk za celou dlouhou dobu našeho přátelství o mně nevěděla jednu podstatnou věc. Že totiž k jakémukoliv vlastnímu tvoření mám vztah jako čert k svěcené vodě.
Hodiny výtvarky a pracovky už v době mé školní docházky patřily k těm nejméně oblíbeným. Snad kdybych alespoň nepatrně byla obdařena zručností, můj vztah k výtvarnému tvoření by nebyl tak tragicky záporný. Také na školách vyššího stupně byl na estetický rozvoj budoucího pedagoga kladen náležitý důraz. Zatímco tělocvik a hudebku jsem zvládala levou zadní, výtvarka mě strašila po nocích. Zápočty jsem dostávala ze soucitu nebo snad ve mně spatřovali zakladatele nového výtvarného směru, jemuž dosud neporozuměli.
V profesním směru jsem se tohoto "mučení" nezbavila. Dokonce jsem byla nucena pracovat jako sám učitel - mučitel. Mí žáci velmi brzy dosahovali daleko lepší výtvarné "kondice" než já. Být na mně, nejraději bych tyto hodiny alespoň u sebe úplně zrušila a zavedla bych dobrovolnost volby.
Tímto vysvětlením dozajista snadno pochopíte, jaké zděšení se mě zmocnilo, když Zuzka začala z tašky na stůl vyskládávat následující věci: plastovou šablonu k vytváření mandal, kousky látek, různé druhy papírů ...a prý: " Vyrobíme si knihu ! Bude to super!"
V první chvíli jsem návštěvu podezírala, že mě při mé dlouhodobé nemocenské z důvodu pracovního vyhoření přijela (ne)milosrdně dorazit. Nespravedlivě jsem ji upírala onu bezelstnost, s jakou se těšila až budeme spolu tvořit. Snažila jsem se ze slušnosti předstírat zájem. Dle instrukcí jsem manipulovala s plastovou šablonou a při každém otočení o příslušnou část jsem zakreslila vybraný vzor. Zuzka jen zářila. Když po mně převzala štafetu, pustila se nadšeně do práce. Zatímco já mandalou tupě otáčela, zakreslovala a nesmírně se těšila až konečně dojdu těch třista šedesát stupňů, Zuzka si tvoření užívala. Chybělo už jen aby začala radostně prozpěvovat...! Pod jejíma rukama vznikl výtvarný počin naprosto jiné kvality než ten můj.
Společnost nám dělali chilli a aira, ale i další
" A teď si to vybarvíme!", pronesla vesele. Kéž bych předestírala vážnou komplikaci - absenci pastelek - avšak pozdě bycha honit. Požadavek přišel tak rychle a má spontánní reakce ještě rychleji, takže prostě sedíme a šmidláme pastelkami po mandalách.
Kdyby tímto celá anabáze skončila, byla by jen úsměvným střípkem ve vzpomínce. Jenže mučení pokračovalo.
Zuzka zašvitoří: " Teď si uděláme další část knihy." Pochopila jsem, že mandala byla jen začátkem. Jen první stranou...proboha...z kolika????? Neodvažuji se domyslet. Už to vezmu stručněji, byť popis mých pocitů by byl na samostatnou knihu. Následovalo ještě kreslení "svobodné ruky" (tak jsem si ono bezúčené čmárání po papíře sama nazvala). V klikyhácích pak bylo nutno najít nějakou konkrétní věc, která tam bezděky vznikla. Také o něčem vypovídá, že Zuzka tam našla motýla, já kachnu. Následovalo dotvoření, vystřižení, nalepení a následně koláž z vytrhávaných papírů. V rámci fantazie a výtvarného cítění se nám Zuzka vrhla do krabice, v níž spočívaly papíry ke spálení. Nejen novinové, ale také různé pracovní, určené k likvidaci. Z těch výtvarnice zístávala útržky různých písem, barev a struktur.
Nalepením všech těchto výtvarných děl na papírovou "harmoniku" a vytvořením první strany " knihy" mučení skončilo.
Přežila jsem.
Než příště vstoupí Zuzka na půdu našeho domu, bude podrobena osobní prohlídce. Pokud u ní bude objeveno cokoliv určeného k výtvarnému tvoření (rozuměj mučení), bude poslána "štandopéde" domů.
