CHVÁLA BALKÓNOVÝCH DVEŘÍ
Ptáte se, co je to za hloupý nadpis? Uznávám, že se tváří jako reklama, jež Vám bude rafinovaně nabízet nejrůznější možné způsoby, jak oddělit vaše teplo obýváku od venkovního prostoru. Není tomu tak. Nadpis vůbec není obecný a už vůbec ne reklamní, i když...no, však uznáte sami.
Řeč je o konkrétních balkónových dveřích. Našich. Z obýváku. Zde totiž nejčastěji vypouštíme ven naši smečku. Zvířata nejdříve poťapkají po dlouhém balkónu, poté šupito presto po dřevěných schůdcích na travnatou zahradu, aby zde vykonala svou biologickou potřebu, či se jen tak proběhla kolem plotu. Předpokládám, že v tuto chvíli možná začínáte tušit, kam mířím.
Do Vřesiny jsme se přistěhovali z panelákového bytu. Venčení tehdy už čtyřčlenné smečky probíhalo ve dvou etapách. Vycházelo se hlavními dveřmi. Ač jsme měli balkón, bohužel ve třetím patře a bez možnosti sestupu po schůdcích na venčící prostranství. A tady je jádro pudla. Ne, že by panelákové balkónovky nebyly k chválení. Sloužily dobře, ale jejich provoz byl oproti těm vřesinským supernízký. Pracovaly hlavně v létě, v zimě jen na zlomek směny. Proto také zůstávaly v dobré dveřní kondici. Oproti nim vřesinské chudinky získaly našim nastěhováním naservírován život jako jeden velký záhul. Před námi bydlela v domě starší paní. Balkónové dveře využívala střídmě, o čemž svědčil jejich dobrý stav. Nuž a pak jim to začalo. Psiska, zvyklá venčit se cestou po sídlištních cestičkách hezky na vodítku, najednou zůstala zaražena. Otevřeli jsme balkónové dveře, pokynuli psiskům směrem do zahrady, ale ona nic. Koukala a neodvažovala se ani vykročit. Dodnes s úsměvem vzpomínám na první dny, kdy aby se miláčci vůbec vyvenčili, museli jsme s nimi chodit po zahradě i my.
Brzy si však smečka zvykla na samostatnost a balkónovky rozjely svou takřka neomezenou pracovní dobu. Denně průměrně patnáctkrát, někdy i častěji, provádí své pracovní úkony. Začínají časně zrána, pokračují odpoledne, večer a mnohdy nastupují i na noční směnu, to například když uděláme nějakou dietní chybu nebo když se chtěla Andulka kochat měsícem v úplňku.
Ve Vřesině bydlíme osmnáctým rokem - k dnešku je to rovných 6 357 dní. Vynásobíme-li toto číslo průměrnou patnáctkou, vyjde nám číslo 95 335. Přibližně tolikrát musely naše balkónovky absolvovat úkon otevření a zavření. Chtěla bych mít jejich kondici. Chtěla bych takto skvěle fungovat v každou denní či noční hodinu. Uznávám, že by "holky" zasluhovaly více než několik běžných "léčebných" zákroků jako je utažení šroubků, promazání pantů nebo vyglancování od nečistot. To je pro takové "fachmany" zoufale málo. Nejvíce by jim prospěly lázně, či alespoň wellnes s bezbřehým flákáním a nečinností. Poté čestné vyznamenání "Za vynikající práci". Místo toho jsou v jednom kole. Umorousané od mokrých psích čenichů, pod palbou psích tlapek, to když se drzí hafani rozhodnou být zrovna na jejich druhé straně.
Kdo to udělal?????
No na mě se nedívejte, já nic, já muzikant
Zaznamenali jsme jisté známky nevole- již několikrát zamrzla klika v nehybnosti a teprve tátovým zásahem jí byly znovu rozpohybovány klouby. Přesto nám dál věrně slouží. Hluboce se před nimi skláním.
Naše milé balkónovky, díky za vaši vzornou službu. Jsme za ni neskonale vděčni :-D.
A souvislost s reklamou? No...nechtěli byste snad také takové dveře?