Kdo by snad očekával nějaké zajímavé povídání, je tentokrát vskutku na omylu. Nejzajímavější na celé nekonečně dlouhé cestě bylo řidičské umění táty a Elis. Hluboce se před nimi skláním. Zhruba 1400 km v noci, navíc ve vydatném dešti, nebyla žádná lahůdka. A tak celá ta štreka vypadala asi takto: Jedeme- jedeme...někdo podřimuje, někdo řídí, někdo dohlíží na řídícího, někdo dlabe, někdo trpí v nepřirozené poloze ( já :-D ). Sem tam zastávka, rychlé venčení Annie i nás :-), chladno, hladno...nástup do vozu a jede se dál. V tomto duchu se odehrála celá zpáteční cesta. Byli jsme unaveni na jekékoliv žertování, utichly i dialogy, holky dokonce ani nazapínaly počítač. Ann, ač hodná, taky měla asi jediné přání....vyběhnout doma z auta a protáhnout si své ztuhlé končetiny.

 Dočkali jsme se. Elis i taťulda se jali ještě odpoledne dohánět spánkový dluh, já...sirky v očích...dle své zásady spát nešla. O to více jsem se těšila na večer, kdy jsem si mohla vychutnat svoji milovanou postýlku. Jednoduše...."Bylo to krásné a bylo toho dost" :-D