LEJSKA                                       MAYBY

                     STYX                                             WOOKIEE

  Být "hlídací babičkou" štěňat na celé odpoledne, když je venku zima a prší, to není ta nejlepší kombinace. Bohužel včera nastala. Ke krátkému venčení proto bylo potřeba dopřát prďolkům i vyřádění v "herně" ( rozuměj v pokoji).

 Chvilky, kdy vejdu do dveří a čtyři malí banditi nastraží ušiska v očekávání, kdo jde, co jim nese a jakou zábavu jim připravil, si vychutnávám. Z očí jim lze vyčíst radost: "Jééé, "babi" přišla, budeme mít do koho kousat!" Vypuštění z ohrádky provází nadšené kňučení. Děcka se radostně kroutí, ocásky rychle kmitají a hned začnou "ochutnávat". Nejvíce kalhoty a palce u nohou. Tak- nejdříve "hybaj ven, chásko nezvedená", musím i trochu vychovávat." Doma se loužičky a hromádky nedělají!" Možná trochu bláhově se domnívám, že když malí draci uvidí ten nečas venku, urychleně provedou své biologické úkony a pošupandí si to zpět do tepla a sucha. Proto také zůstávám v domácím převleku a "přezuvu". Jenže děcka, jen co překročí práh domu, roztáhnou svá pomyslná křídla a řítí se do prostoru. Jupíííí!!!!!!

   Nejzajímavější jim připadají znovuzahrabané ďoury po vykotlaných pařezech. Hlína je tu fajně mokrá a kyprá, že nelze odolat. Pustí se do hloubení "metra pro krtky" raz-dva. Zbylí dva řádí pod podéstou. Hromadu neuspořádaného dřeva pojímají jako průlezku. Nyx to pozoruje s pobaveným výrazem (jsem už paranoidní, zdá se). Papuče- nepapuče, vyrážím k odchytu ďáblíků do terénu. Hustě prší, v krátkém rukávu je mi pěkná kosa. Samozřejmě jsou batolata ráda, že mě vytáhla ven. Přibíhají mě přivítat venku a celí rozradostnělí na mě skáčou. Nohy pěkně zmazané od hrabání. Už vím, jaký budu mít zítra program dne- brigádu na zahradě...i když..nepočkám s tím, až prcky vyexpedujeme?

   Wookiee je už v časném mládí realista. Moc dobře ví, že přiblížení k "babi" bude znamenat lapení a zavření doma. Proto zalézá hloub a hlouběji pod prkna. Už vidím katastrofické vize, kterak se nebohé štěně nabodne na nějaký čouhající hřebík. Lezu pod podéstu za ním. Chlapi na fasádě naštěstí už při pátku nefachčí. :-D V mírném předklonu zdolávám polena, prkna, vyhýbám se barelům se zahradním odpadem, kličkuji mezi prozatím bezprizorními květináči ( čti jednoduše- mají tam děsný bordel), dvakrát se mi dokonce " rozsvítí". To když hlavou vrazím poprvé do držáku na zahradní hadici, podruhé do nízkého betonového stropu. Au.Představuji si, co s tím malým skřetem po ulovení udělám. Fyzické tresty vylučuji a rozhoduji pro dvoudenního zaracha! Konečně ho držím, hajzlíka. Jak mokrým břichem vymetal prostory plné pilin, vypadá jak malý čuník (o "hrabačích" raději ani nemluvím). Domů je přináším postupně ( z jejich hlediska spíš "potupně" :-) ), jak se mi je daří odlovit.

  Lejska se chce ale proběhnout více, odlovení se zdráhá. Tleskání a ťuťlání je k ničemu. Přezouvám blátivé papuče. V gumácích pak jdu na věc. Lejska vyběhne do horní části zahrady, načež se skutálí parakotouly dolů a míří pod náš obytný přívěs. Ten už hrabacím úsilím celé smečky zaznamenal asi 20ti centimetrový půdní pokles  (štěňata jen maličko přispěla svou hrabací "troškou do mlýna", práce okolo přívěsu probíhají každodenně už 5 let) Výlov špuntíka zpod té rozměrné obludy na kolech je ale čím dál těžší. Podvozek je už jen pár desítek centimetrů od země. Moc se snažím, abych si neklekla. Aspoň jedno pozitivum, podařilo se. Lejsku tahám jen dřepíc. " Polez, ty opice jedna!". S malou útěkářkou v ruce spěchám k ostatním prckům, neboť jsou v pokoji bez jakéhokoliv dozoru a nástrah je v pokoji "neúrekom".

   Podlaha má k přívlastku "čistá" hodně daleko. To ostatně řeším méně, než nebetyčný puch naplňující místnost. Hledám zdroj a brzy jej nacházím. Hromádka (jako pomsta- "to máš za to, babi, že jsi nás nenechala venku déle") a pěkně rozmašírovaná. Jak jinak než psími tlapičkami. Smrdí pokoj i děcka, kteří  po právu dostávají nelichotivý, leč pravdivý, titul "SMRADI". Pominu úklidové práce, psí hygienu, luftování, rozčilování. Konečně je čisto, teplo, děcka jsou vypulírovaná, vyvenčená, jdeme si hrát. Z ohrádky rozhazuji do prostoru (nebo spíš "prostůrku") fůru hraček. Míčky, tahátka, pískací zvířátka. Největší radost má Nyx. Věc, která se stane předmětem zájmu některého mrňouska, okamžitě zabavuje pro svou potřebu. Aby jí špunti náhodou hračku nevzali, vyskakuje s ní na kanape a z něj se malým posmívá, když se tam snaží marně vydrápat.

   Dnes si ale draci našli lepší zábavu. Rozhodli se uspořádat přebory v řecko-římském zápasu. Ovšem naprosto bez pravidel férového boje. Každý napadá každého. Největší "záškvarou" se ukazuje droboučká krasavice Mayby. Dělá to fikaně. Vyprovokuje totiž bitku zákeřným rafnutím soupeře do krku nebo ocasu a když ten se naštvaně ohradí, stylizuje se do role oběti. Svatouškovský pohled nenechá nikoho na pochybách, kdo je tu agresor a kdo ta chudinka...Jen mé celoodpolední pozorování odhalilo opak. Drobinka Mayby sedí často opodál svých sourozenců a v hlavě jakoby promýšlela strategii svých dalších lumpáren. Kouká nádherně- princeznička :-).

   Styx a Wooki si vzájemně kradou míček." Okradený" si toho střídavě vůbec nevšimne, střídavě projeví hlasitě nevoli a pustí se fyzicky do "zloděje". Malé mezisourozenecké konflikty tak vyplňují odpoledne. Naopak velmi svorní jsou dráčci v devastaci linolea a rohu stěny. :-(

  Když začala děcka jevit známky únavy, zavřela jsem je do ohrádky, kde už na ně čekala mňamka. To se to pak s plnými bříšky spinkalo...(chvíli :-D). Odpoledne zdánlivě rychle uběhlo.  Jsem dostatečně "zcanisterapeutovaná", čímž budu mnohem lépe čelit všem pracovním a jiným nástrahám v následujícím pracovním týdnu. I když chudší o jedny tepláky, které nápor štěňat nepřežily....