Když minulý týden přivezla Zuzka pejskům novou hračku, ani netušila, kolik jim tímto činem přinese upřímné radosti. V smečce neexistuje jediný hafan, kterého by barevná pískací a poměrně velká hračka nezaujala. Málokdy leží ladem. Většinu dne se z různých koutů našeho domu nebo zahrady ozývá vytrvalé pískání vysoké frekvence. Podle místa, odkud se zvuky ozývají, je možno identifikovat momentálního šťastného majitele pískadla. Sousedi,již třetím rokem ve výchovně- výcvikové fázi tolerance psích projevů, jsou v klidu. Za okny svých rodinných domků možná spřádají plány, jak nám budou na hlavu házet zhnilá rajčata, prozatím však k ničemu  nedošlo. Až dnes mě paní sousedka zavolala k plotu a podávala mi obrovskou tmavězelenou cukinu. Snad měla chuť mi ji hodit na hlavu ( bylo čerstvě po rušném večerním cvičení:-D), avšak srdce zahradníka ji vnuklo šetrnější myšlenku ( šetrnější pochopitelně pro tu cukinu....a mě asi taky) " Udělejte si placky, paní sousedko," řekla vlídně a já slušně poděkovala a cvičení zakončila. Ale abych neodbíhala od podstatného. Při dnešním cvičení byla bezkonkurenčně nejskvělejší Barunka. Aby byla lépe motivovatelná, sundali jsme jí košíček a to jste měli vidět, jak běhala. Kupodivu více než piškoty ji dnes zaujala...no jasně- hračka. Měla z ní dětinskou ( nebo štěněcí?) radost a tak jsem fotila, abych ji zachytila. To štěstí, že má hračku chvíli jen pro sebe, je patrné z každého snímku.

OČKOVÁNÍ- VZTEKlINA

Abychom mohly s Aňou na tábor, musela jsem s ní na veterinu pro pichuli  proti vzteklině. Čekárna nečekaně zela prázdnotou, takže jsme na řadu přišly téměř okamžitě. Tedy po obrovitém rotvajlerovi, který měl hlavu velkou nejméně jako náš 7 kilový meloun koupený včera v Kauflandu. Přestože  za ním vláli dva lidičkové ne zrovna drobného vzrůstu, byl mohutný pesan na první pohled dobrák od kosti. Podlézavě se plazící a kňučící Anněnu obdařil přívětivým pohledem a s jazykem skoro až na zemi odtáhl své dva lidské " přívěsky "ven - zřemě do auta ( tedy náklaďáku:-D). Annie byla na veterině už několikrát. Pobyt zde si nemůže spojovat s nějakou velkou bolestí nebo stresem. Vesměs šlo o očkování, jednou o ostříhání rány po Tajfíkových zubech a vydezinfikování rány. Dnes si ovšem vzala do hlavy, že ošetřovat se prostě nebude. Na stole se vrtěla, byla neklidná a uklidnění došla teprve po piškotu, který od paní doktorky dostala. Pak už šlo vše jak po másle. Včelička a hurá domů. Cestou tramvají jsem trochu zapochybovala, zda bacily v očkovací látce byly dostatečně oslabeny, neboť se místy začínalo projevovat Annčino  mírné vztekání. Nejdříve se rozhodla honit ochmýřené semínko, které lítalo po vagonu tramvaje, když jí toto nebylo umožněno, začala na něj aspoň hlasitě " volat", aby počkalo. Když nepočkalo, začala si stěžovat všem cestujícím....Musím konstatovat, že dnes bylo s Annie cestování velmi zábavné:-D :-D.