V den marodění Andulky jsem vzala na vycházku jen Barunku a Bobinku. Byly neskonale šťastné, že se nemusí otravovat s tím nevycválaným psím spratkem a že mají paničku celým tělem i celou duší jen a jen pro sebe. Užila jsem si to s vořeškami naplno. Běhaly jsme, házela jsem jim klacíčky, Bobinka si na louce "zalovila" myšky a domů jsme se vrátily příjemně unaveny. Zatím Anninka spala...ve spánku se kurýrovala a taky se v ní hromadila pravá kelpií energie. Tu bylo třeba druhý den náležitě vybít. Zrovna v úterý se ale rozpršelo hustým lijákem, že bys " psa nevyhnal". Bylo mi však víc než jasné, že déšť- nedéšť, vichr- nevichr, budeme muset vyrazit, nechceme-li mít z domova kůlničku na dříví. Barunka mi svým pohledem hned na druhém schodu  naznačila, že s mým duševním stavem to zřejmě není tak úplně v pořádku, když ji táhnu do takového nečasu. Báju jsem tedy nechala doma a vydaly jsme se do lesa jen s Annie. Nemít kšiltovku, jistě bych už po pár metrech vypadala, jako bych vylezla ze sprchy. Annince těch několik kapek vůbec nevadilo. Byla jsem si téměř jistá, že není ve Vřesině dalšího takového blázna, který by v tomto nečase bloumal lesem ( jiná kelpie v naší obci totiž není a tudíž nepotřebuje vypustit přetlak :-) ), takže jsem s klidem Angličana pustila v lese Aňu z vodítka . Ať se proběhne, holka. Evidentně se jí to líbilo. Pobíhala kolem mě, vyhazovala klacíky, brázdila si to s čenichem u země. Občas v rámci tréninku poslušnosti jsem ji přivolala, odměnila piškotem a šlo se dál. Byla jsem spokojena, Annie poslouchala, jak hodinky. Až najednou. Přišly jsme na křižovatku lesních cest, kudy procházíme skoro denně. Annie tento terén důvěrně zná. Najednou ale zavětřila a tu se s ní stala neskutečná změna. Začala rozrušeně poštěkávat, natáčela svůj čumák všemi směry, pak těmi všemi směry začala pobíhat a na moje volání z vysoka s...... ( pardon). Do mokrého terénu jsem se vybavila gumákami- bohužel asi o tři čísla většími než je moje noha. Rozhodně jsem totiž nečekala, že v nich budu běhat sprinty. Musela jsem se pustit po svahu dolů. Gumáky mi na nohách vlály, klopýtala jsem o spadlé větve a snažila jsem se držet s Annie krok ( chachachacha....) Volala jsem, seč mi síly hlasivek stačily. Nic nepomáhalo. Annie byla viditelně v tranzu a lovila imaginární srnu či něco, co prve zavětřila. Možná i kance, kterých tu, dle vypravování místních a dle rozrytých cestiček v lese  velké množství. Hlavou mi běžely katastrofické scénáře, že se jako  ozvala ohlušující rána, Aňa padla a vítězoslavně se tvářící myslivec foukl do hlavně své  pušky. Co řeknu Martině, když mi Ann uteče?  Neskutečně jsem si spílala za ten pitomý nápad, dopřát Annince tu chvíli volnosti. Mohlo mě to napadnout. Chvílemi mi psisko zmizelo z očí, aby se o chvilku později vynořilo na úplně opačné straně. Měnila jsem výšku hlasu, hulákala jsem chvíli basem, pak zase sopránem, chvíli jsem utíkala za Ann, pak zase od ní.....nabízela jsem jí piškot a pak zase výprask...Bylo to možná 5 minut, ale příšerně dlouhých a naštěstí s dobrým koncem. Když probíhala okolo mě, s vypětím všech zbylých sil jsem po ni drapsla a byla moje. Už ani nevím, zda jsem se snažila na ni v tu chvíli nějak výchovně působit, aby se případně situace neopakovala, ale co vím jistě, že mi spadl ohromný kámen ze srdce. Vycházku jsem dokončila s Ann  na vodítku. Doma jsme se málem vrhly do ždímačky a Annie ve vybíjení energie ještě pokračovala. Od té chvíle jsem v lese daleko ostražitější než dříve. Beru Ann raději na dlouhé vodítko. Není to sice dokonalá svoboda, ale zato větší bezpečí :-D.