Na cestu se chystáme už ve čtvrtek. Stále mám nepříjemný pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla. Nebyla by to taková hrůza. Jedeme "jen" do Liberce. V obchodě je chleba chleba, piškoty piškoty a ceny vpodstatě stejné jako doma, tak co? Vloni v Holandsku to bylo horší. Stanovali jsme po dlouhé době.  Náš skromný stan si mohl vedle luxusních bejváků cizinců ze všech koutů světa připadat právem jako chudý příbuzný.Ačkoliv před stanem trůnila naše křesílka  a na propanbutanové bombě jsme si každé ráno obřadně připravovali kávu, základní potřeby jako je otvírák, nůž, sirky či svítilna, nám chyběly. Stejně tak i teplé vybavení. Když jsme jeli do zdejšího holandského městečka pár chybějících věciček vyřešit, málem jsme nevyjeli z podzemní garáže, kde nás vytrvale zastavovala závora a cosi po nás žádala. Jen tak vědět co...:-(.Nakonec jsme se z podzemí dostali, ale na tu bezradnost nezapomenu. O nákupech a cenách se raději nebudu ani šířit. Proto logicky Liberec svádí k podcenění( když, tak to dokoupíme).

Nakonec zavírám kufr, rovnám spacáky, stan, židličky, klece, tašky, jídelní box a spoustu dalších nezbytností. Znovu- jako pokaždé- zažívám pocit, že to nemůžeme do našeho autíčka všechno naskládat. Uskrovnit se při cestování musí všichni pasažéři včetně pejsků. Ty bereme s sebou 3. Naši malou velkou závodnici Kesku, dorostenku Nyx, která má závodní kariéru před sebou a prcka Aňu- to aby se inspirovala do dalších let a taky aby strávila 3 dny v dobré agiliťácké společnosti.

Noc byla tentokráte krátká. Předsevzetí, že půjdu spát už v 19 hod., abych byla před jízdou jakš takš vyspaná, bere brzy za své. Stále vyvstává řada nepředpokládaných činností, které je třeba vykonat a tak se do postele dostávám až ve 23 hod., hned poté, co obalím řízky. Sotva se propadnu do říše snů, ozve se nepřátelský budík. Je čas. Rozpaluju olej na pánvi a smažím řízky, aby byly na cestu čerstvé, zalévám kafe v terosce a kontrluji naposled, zda máme vše. 2:30. Vyrážíme. Cestou nás sekýruje naše navigace HUGO. Nemohu mu upřít, že dobře. V 7:10 jsme na místě a Eliška fofruje na schůzku reprezentantů. Tam získává některé důležité informace. Za chvíli už parkujeme a stavíme provizorní stanový bejvák.

Pátek nám ubíhá celkem pomalu. Rozespalí a rozlámaní po cestě ještě dospáváme nebo jen tak bloumáme po okolí. Psi potřebují také řádný odpočinek. Aňa jindy plná neutuchající energie, kupodivu neprotestuje, když večer jdeme brzy spát. Ač nemáme klec, přitulí se ke mně a vmžiku usíná. Spí celou noc. Jako pařez.

 Uprostřed noci se probouzím a zjišťuji velice nepříjemnou skutečnost, totiž, že lije jako z konve a vítr- hotový severák- nadzvedává svrchní vrstvu stanu. Ráno teprve vidíme, že s nadzvednutou svrchní vrstvou stanu na tom oproti ostatním nejsme ještě tak nejhůře. Vyvrácené pergoly, polámané konstrukce velkých stanů, odfouknuté stoly i židle....a do toho vytrvalý hustý déšť. Zima jak v listopadu. Počasí, že bys psa nevyhnal. Paradoxně jich byly vyhnány stovky...."Hybaj, psiska, závodit!!!!"

Musím se přiznat ke kacířské myšlence, u které jsem se  s hrůzou přistihla. Skoro bych před skvělými agi běhy dala přednost celodennímu pobytu ve stanu. Ne, nemyslete si, že v tomto místě povídání skončí konstatováním, že čas až do neděle jsem strávila zachumlána do spacáku v útrobách stanu. Samozřejmě, že jsme do toho nečasu vystartovali a statečně jsme se s ním prali po celý den. Litovala jsem rozhodčí, kteří si to  na parkúru "užili" v těchto nelidských podmínkách velkou část dne.

Terén původně úhledného travnatého hřiště se postupně působením stovek noh a tlapek měnil na hotové bahniště. Běhy pak už byly komické, extrémní....prostě vše, jen ne hezké na pohled.Závěrem dne už bylo vidět, kolik úsilí stojí  psovody ukorigovat svůj běh nejen správným směrem, ale i tak, aby sebou neplácli. A někteří vskutku plácli:-). Naštěstí v takovém stavu rozbahněnosti skončil jen jeden ze čtyř parkurů.

A jak se dařilo Elišce s Kesou? Kesinka nás znovu přesvědčila o tom, že je to úžasná psí holka a velká bojovnice. Po jumpingovém běhu postoupila do finále z 9. místa. Vzhledem k příšernému počasí Elis vypustila open a soustředila se jen na finálový běh. Ten se holkám povedl. Parkur nebyl z nejlehčích a holky ho zvládly bezchybně. K vyššímu umístění chybělo jen několik sekund, ale 10. místo v Evropě vůbec není špatné, že?

Den jsme zakončili promoklí a promrzlí na kost , ale s nadějí v lepší zítřky. V noci ale opět pršelo a ráno vyfukoval vítr ještě studenější než včera. Hned ráno nás čekalo vzrůšo. Eliška nám vtrhla do stanu s požadavkem, abychom jí ke startu přivedli Kesu, že je časový posun a ona už letí na prohlídku. Museli jsme tedy chtě- nechtě opustit naši krátkou snídaňovou siestu a vrhnout se do akce. Obléct vše, co mám ( zima neskutečná...), připravit všechny věci a hurá pro Kesku. Zmíněné vzrůšo spočívalo  v tom, že když jsem s Kesou dorazila k hřišti ( na něm 4 pakúry), vůbec jsem nevěděla, kde Elu hledat. Jaksi mi opomněla sdělit, zda běží open či jumping, kdy a kde si Kesu předáme. Poletovala jsem sem a tam, hledala Elis a začínala jsem mít obavy, že ten běh prošvihneme.Na hřišti se pohybovaly desítky, snadi  stovky lidiček. Jumping se už běhal, mě začalo polévat horko ( aspoň trochu tepla v té sibérii:-) ). Naštěstí asi po 10 perných minutách jsem zahlédla Eliščinu postavu, kterak si zkouší krokové kreace u kladiny openového parkúru. Oddychla jsem si a po prohlídce jsem jí předala Kesku s peprným komentářem. Elis jen prohodila, že parkúr je děsně těžký a o tom jsme se taky záhy přesvědčili. Něco tak příšerného jsem snad ještě neviděla. Chytáky tam ukryté nebyly pastičky, ale mega pasti- takové "jámy na mamuta" :-). Pokládala jsem tu hrůzu za nezaběhnutelnou, zejména, když jsem zhlédla několik prvních závodníků. Z 15 doběhl snad 1-2 a to ještě s chybami. Eliška šla na start. Rozbušilo se mi srdce. Uvažovala jsem, kde se holky "vymelou". No, nevymlely se nikde a nakonec to zaběhly úplně čistě. Rázem bylo ranní honění a nervování odpuštěno. Ostatní členové družstva se s parkúrem poprali až na jednoho taky čistého, méně úspěšně. Jeden disc a dvě chyby.

Jumping patřil k těm lehčím. Takové Elišce s Kesou příliš nevyhovují. Kesa nemá tryskovou rychlost, její silnou stránkou je spolehlivost na hodně technických parkúrech. Jump. zvládly holky dobře. Čistý běh, stejně jako všichni ostatní členové družstva. Umístění družstva jsme ale bohužel nezaznamenali, neboť jsme před dokončením závodů odjeli domů ( cesta daleká....).

Za zmínku stojí ještě sobotní setkání s Martinou, která si jako správná agiliťačka  nemohla nechat akci takové důležitosti uniknout. V sobotu jsem jí předvedla její ňuňátko Anninku. Shledání bylo bouřlivé. Ann s ušima dozadu radostně skákala vrtíc celým tělem a nadšeně projevovala svou přízeň všem...dokonce i těm, kteří o to ani nestáli. Prostě je to živel:-D.

Cesta domů byla únavná, ale poměrně rychle mi uběhla. Ve 21 hod. jsme byli doma jako na koni.Teď už nezbývá než vzpomínat a těšit se, že za rok snad pojedeme na European Open opět.