Zimu nemám ráda ze dvou důvodů. Tím prvním- hlavním- je to, že se brzy stmívá a vycházky s pejsky tudíž nemohou být dlouhé, jak bych si představovala. Navíc je musím zařadit do programu hned, když dorazím vyčerpaná z práce. Kdybych si jen půl hoďky odfrkla, už by vycházka měla sotva hodinu v případě, že se chci vrátit za světla. A bude hůř :-(. Druhým důvodem je voda a bláto, které s sebou zima logicky nese. Naše psy pouštím na zahradu přes obývákový balkón. Stejnou cestou se i vracejí, často však ve velmi změněném stavu. Z čistých fešáků se po 10 min. stávají zabahněné koule a než je všechny osprchuju a poutírám, uplyne moře času. I tak nejsem občas důsledná, vyhnu se vaně v domnění, že packy stačí utřít hadrem a pak zjišťuji, že hadr nestačil a  musím nastoupit na rajóny. Krom dvou důvodů, proč zimu nemusím, mám jeden důvod paradoxně pro i proti zimě zároveň. Je to topení. Samotný akt "topení" je pro mě- člověka zhýčkaného dlouhým městským životem s ústředním topením- úplný obřad. Těším se na chvíle, kdy se vrtnu do kotelny a udělám si svou " zatápěcí siestu". Vyčistím si kotel pěkně od popela, naskládám všechny vrstvy paliva za sebou, jak mají být ( papír, kartón, třísky, měkké dřevo....uhlí) , sešteluji komínovou klapku a škrtnu sirkou. Trošku to začoudí, už nevoním voňavkou z Oriflame, jako ráno, ale to mi vůbec nevadí. Chvíli na to zírám a pak už jen sahám na radiátor, abych se přesvědčila, že je čím dál teplejší. Nevýhodou je, že topivo ( i to pivo) není levná záležitost a čím chladnější a delší zima je, tím je pro potenciální topiče finančně náročnější.

  Pro všechny ostatní důvody mám zimu ráda. Třeba když se ráno mrknu z okna a vidím " pocukrovanou" zahradu. Nebo když mi zmrzlý sníh pěkně vrže pod botama a přehlušuje tak vrzání mých kloubů. Předvánoční období se svou nezaměnitelnou atmosférou, cesty do práce a z práce mezi světýlky vyzdobenými domky. Taky návraty z dlouhých procházek, kdy člověk pomaličku rozmrzá v teple domova, červeň se mu rozlévá po líci a někdo rozlévá horký svařák. Těšila jsem se, co na první sníh bude říkat Annie a těším se i teď, jak spolu budeme prožívat její první zimu.

   Dalo by se říct, že dnes jsem se dočkala. Od rána se teploty pohybují mírně pod nulou, pofukuje studený vítr a na zemi leží sněhový poprašek. Jestliže jsem se domnívala , že Annie projeví nějaký náznak překvapení nad studenou hmotou, mýlila jsem se. Annie se ke sněhu chovala naprosto přezíravě.  Na procházku jsme se vydaly hned zrána. Andula spokojeně běhala po svém oblíbeném oraništi, přebrodila jistě velmi studený potůček cestou do Lhoty a  možná si ani nevšimla, že je v přírodě něco jinak. Narozdíl od staroušků- Bertíka, Bobiny a Barunky,které jsem vzala ven posléze. Bert s Barunkou se třepali, jak ratlíci, Bobina zase nemohla ve zmrzlé půdě hrabat svoje myšičky, takže byli rádi, že jsem to po půl hodině otočila k domovu. Nejlépe se ale mají Kessy a Nyx, které odjely s Eliškou na dva dny do Beskyd na chatu.

  Na dnešní vycházce jsem taky fotila. Mobilem. Ten mě opět nezklamal a dělal, co mohl :-). Obrázky najdete ve fotkách.